Často tu vídám hesla typu: minulost nezměním, budoucnost nezná, žiju přítomností. Podle mě jsou to jen silácké řečí a hlvaně nesmysly. Minulost jsme my dnes a budoucnost je z 50% min. ovlivněna tím, co chci teď, čeho chci dosáhnout. Tak mi tu netvrďtě takový věci...

Měl jsem možnost poznat jednoho zajímavého člověka. je to starší pán 85let. na svůj věk čilej a hlavně mu to pořád pálí. Hodně cestoval, dost toho zažil. Aby ne za takovou dobu a dost lidí, které měl rád už tu nejsou a on zůstal sám. Dcera mu zemřela, manželka též a bratr loni. Ale pořád má o čem vyprávět. I v tomto pokročilém věku stále cestuje.

Bylo to zvláštní, ja krátce po startu na bežecké dráze života a on před cílem. Až zemře, nic tu po něm nezůstane, nikdo další, kdo by mohl dál něco předat, něco, co se za těch 85let naučil. Nezůstane žádná jeho myšlenka. Nevím, jak bych se cítil při této představě.... Pořád mám v sobě, že tu musím něco po sobě zanechat, nemluvím jen o potomstvu, ale něco co třeba pomůže někomu, kdo se octne na nějaké životní křižovatce získat více pohledů na to, jakm směrem se vydat.

myslím, že moc přemýšlím, tohle je výsledek :)

Nebo mi tu někdo chce tvrdit, že žije okamžikem?

Klečel na zemi a křičel z plných plic..
Klečel v davu, všichni jdou dál, jakoby nic
Klečel jakoby tam nebyl, jako by byl vzduch
Jeho křik nemohl být vyslyšen, klečel dál jak duch

Až jednou se zastavil jeden muž a povídá, proč tu tak povykuješ? Seděl jsem naproti na kávě a nemohl ji ani v klidu dopít, zkazil si mi den.

Vstal a podíval se na prázdné místo u stolu, z kávy se ještě kouřilo.

 Otočil se a zmizel v davu....

Konečně teplo. Ráno modré nebe, slunce svítí. Nepředstavitelná změna oproti předchozímu dni. Jel jsem něco vyřídit do města a jak jsem se vrátil, vzal jsem psa a vyrazili jsme na procházku. Velká výhoda místa kde žiju, je ta, že je tu fakt klid a málo lidí, šli jsme asi 3km po silnici a potkali jedno auto. Fakt krása, kolem jen lesy střídající pole,  krásný výhled na okolní kopce, teplo a ktomu stáda zvěře na okolních loukách, všemu už jen chyběli zelené stromy, místo ještě holích větví s pučícími pupeny.

Došli jsme do blízké vesnice, minuli pár domů a pokračovali dál po silnici, která se za chvilku změnila v úzonkou asfaltku kroutící se jako řeka strmě z kopce do lesa. Za chvilku se tato cesta změnila spíše v lesní cestu a po chvilce na ní navázala uplně nová cesta. Vyšli jsme z lesa pokračujíc po té nové cestě a před námi se objevilo několik starých roubenek, již opravených, ale v původním stavu, fakt krásný domy. Míjíme starou studnu s ruční pumpou, chtěl jsem dát Denimu napít, ale asi byla fakt hodně stará, páč jsem z ní nedostal ani kapku, ale nevádí, páč o kousek dále je malá říčka, tak to bude muset ještě vydržet. Moc lidí jsme nepotkali, většinou starší lidi, co tu asi žijí dlouho, je to jiné s lidma tady než jsem byl zvyklej z Prahy. Všichni Vás tu pěkně pozdraví, lidé tu mají k sobě blíž, není jich tu jako sardinek, takže to není takové neosobní. Taková ta anonymita velkoměsta.

Celé mě to prostě nabilo, zvedlo náladu. To počasí, zelená tráva, nepršelo, modré nebe, supr. Tak jsme si procházku ještě protáhli. Chtěl jsem vylézt ještě na jeden kopec, že se trošku porozhlédnu po krajině. Tak jsme to vzali lesem za vesnicí přímo nahoru. No a jak tak jdeme k vrcholu, tak v půli cesty Deni pořád popobíhá jedním směrem a musel jsem ho pořád volat k sobě, aby někam nezdrhnul. Si říkám asi něco cítí, nějakou zvěř. No jak jsem si to domyslel, tak jsem ho zas okřiknul, už trochu naštvaně a víc nahlas a asi 30m od nás vyběhlo divoký prase :D No tak jsem kapku ztuhnul :) páč jsem čekal spíše zajíce nebo tak něco, když jsem celou dobu nic neviděl. Asi si tam pěkne ležel a čekal jestli půjdeme jeho směrem a nebo si ho nevšimneme a přejdeme. No ale jelikož běželo na druhou stranu, než jsme šli, tak si říkám v poho, pes posloucha a nebezel za nim, tak dobry. jenze pod kopcem vesnice a já si říkám, kam asi to prase běželo. buď na kopec kam chci teď jít - to se mi zrovna do krámu nehodilo :) a nebo se někde otočí do lesa na druhou stranu. Tak jsem chvilku poslouchal, jestli něco neuslyším, pes byl v klidu, tak jsme šli nahoru. vyhlídka nic, páč všude byli vysoký stromy :D ale nevadí no :)

Cesta zpět proběhla bez dalších incidentů. Tohle mi prostě chybělo ve městě. Sebrat se a jít mimo ruch města, mimo dav lidí. Mimo rachot tramvají. Klid, pohoda, ticho.

U MĚ NA PROFILU V ALBU ZDEJŠÍ SLEČNY!

Srazte mě na kolena, opráším se a chuť prachu si dobře zapamatuji.

Podrazte mě a já vytříbím svůj smysl odhalit svini.

Vemte mi pevnou půdu pod nohama, naučím se létat.

Udeřte mě do tváře, dříve nebo později stejně vyhraju.

Smažte mou startovní čáru, zničte můj cíl, vybuduji si nové závodiště.

Nazývejte mě bláznem, já chápu a vím kam jdu.

Snažte se mnou manipulovat, vezmu si z vás co potřebuji a půjdu dál svým směrem.

Říkejte mi stále dokola co mám dělat, jak mám myslet a ale pokud proto nemáte nezničitelnou argumentaci nikdy neuspějete.

Nepouštějte se se mnou do křížku, když nejste naprosto přesvědčeni o tom co říkáte, najdu ty mezery a použiji je proti Vám.

Má síla je víra v to, že můžu kdykoliv znovu začít a dosáhnout toho co chci ať se děje cokoliv.

Za poslední rok a půl jsem toho dost změnil, dost věci předělal, získal jiný pohled, jak na to kudy jít, tak na sebe, na lidi okolo, na svět. Ale jedna věc je na tom pásku pořád stejná. Neměnná. A tou je touha.

Touha najít si partnerku, která pochopí to co tu píšu. Uvidí to stejně. Někoho kdo k tomu došel sám, svýma zkušenostma a tím, že se snaží vnímat detaily a dívat se z více pohledů. Tahle touha tu stále je a každý den se hlasí o slovo. Každý den se dere na povrch přes všechny myšlenky a přesahuje je. To je má opakující se scéna, bohužel tady nemohu změnit zhola nic. Jen doufat, že tato situace se brzy změní a doufat v to, že až se tak stane, že si toho budu velmi vážit a mít stále na mysli, jak težké bylo ji najít, že to budu mít stále na mysli, kdykoliv, kdyby mohlo dojít k něčemu, co by jí mohlo ublížít, jí nebo nám oběma jako celku. Doufám že to bude tak silný pocit, jaký svírá mou mysl teď, v momentě kdy jsem sám a nepochopen.

Představte si svůj život jako film natočený na kazetu, nebo spíše natáčený na kazetu, protože nemáte možnost přetáčet tu pásku dopředu, ale jen zpět. Každý den přidáváte další záznam. Napojujete jej den za dnem, další a další den.

Hodně lidí tu má na profilu v názorech motto podobného znění:

Minulost nezměníme, budoucnost neznáme, žiji přítomností. Někdo rovnou píše, budoucnost mě nezajímá, žiji teď!

Přirovnal bych to k jízdě v autě. Když pojedete autem a budete se dívat pořád do zpětného zrcátka, místo před sebe, asi to neskončí dobře, když se budete dívat jen tesně před auto, nestačíte zareagovat včas na překážku před sebou, když se budete dívat pouze před sebe  a nebudete si hlídat záda, taky to může špatně skončit, pouze když to vše spojíte dohromady a vyhodnotíte situaci, tak, jak realně vypadá, budete dobrý řidič. Soustředit se pouze na jeden úhel pohledu je podle mého buď bohémské nebo dětinské.

Teď abych se vrátil k té pásce vašeho života, proč jsem vlastně začal s tím mottem. Zkuste si tu pásku přetočit o pár dní, týdnů, měsíců zpět, dívejte ze zpětně na to co děláte, kam jdete, a zkuste si sednout a napsat si na papír pocity, které z toho máte. Je to film plný zvratů? Nebo se nudíte? Opravdu se bavíte? Pokud ne, nechtělo by to s tím něco udělat? Pak zkuste zhodnotit, kam to všechno co děláte vlastně vede, jestli to směřuje k nějakému cíli a nebo jen tak bezcílně bloudíte cestou napříč pouští. Jestli náhodou není každý den stejný, jestli to co děláme není pouze přáním této společnosti a lidí, kteří nám naložili na záda určité břemeno. Není škoda žít den za dne stejně? myslím, že jich nemáme tolik abychom si takový luxus mohli dovolit. jednou se chytneme za hlavu a řekneme si, kéž bych to mohl vrátit, udělal bych to jinak. Důležité je si uvědomit jednu věc, nebo spíše dvě. Máme jen dvě povinnosti, zemřít a prožít život než zemřeme, jinak nic nemusíme - takto mi to podal jeden člověk na diskuzi tady na líbimseti a má pravdu. Vy to víte a já taky. Jen je těžké si to uvědomit a změnit to. Neříkám že můj film je vždycky zábavný, každý máme své nudné fáze, ale chtělo by to je omezit na minimum a užívat si života, dělat co nás baví a ne co nám někdo říká, že se má dělat.

Města..........davy............lidé...........myšlenky.......

Zastavím se uprostřed všeho, zvednu hlavu k nebi a z hluboka se nadechnu, je to jako by se zastavil čas, nevnímám nic okolo sebe, žádný hluk, lidi, kteří mě míjejí, nic..........jen tu modrou barvu, její tam plno. Stojím a přemýšlím o tom, proč se nikdo nepodívá stejným směrem, vždyť je to úplně neco jiného, než tam dole, v té šedi, spěchu a honbou za něčím.

Návrat do reality. Šedá zóna ....jednotvárná masa. Není čas zastavit, není čas zvednout hlavu a zamyslet se nad tím, kam jdu, proč tam jdu. Jestli je to opravdu to co chci? Co vlastne chci? Když na to není čas, co to vlastně žijeme za život? Dá se to tak nazývat, když nemáme čas si zodpovědět základní otázky, který určí kdo vlastně jsme a kam jdeme? To není přeci život... Je to diktát konvencí téhle doby? Možná, možná naše zaslepenost honbou za uznáním, penězi, krásou? Patrně od všeho trošku.

Lidi zastavte se! Běžíme k okraji propasti, ještě máme čas. Pak už nebude modrá obloha, pak uvidíme nad námi tu šeď. Není lepší vidět teď co můžeme, než přijít o svou identitu? O svou myšlenku? O své nebe?