Ne, strašně moc se přemlouvám abych nepsala. Přece nebudu psát další článek teprve tři dny od posledního, je totiž dost možný, že autor nebude mít co sdělit. Přeci jen žiji životem poklidným, odpovídajícím 40tileté paní po dvou dětech, a tak se toho zákonitě moc neděje. Pro ty co mě neznají- není mi 40 a zdaleka nevím o tom, že bych měla nějaký děti, natož hned dvě:)) Dá se ale říct, že životním stylem jsem blíž tý čtyřicítce než teda někomu těsně nad 20, raději mám klidný večer než natřásání v rytmu hudby. Takže se vlastně nic neděje, ale to jen navenek, protože se jinak teda sakra něco děje, když člověk letí na rok do......Ameriky. Ale to tady furt opakuju to samý, to už vás asi neba cooo

Tak nejdřív novinky a ty se dají rozdělit na dobré a špatné a jelikož tu vedu krutý monolog, nebudu se vás ptát čím mám začít. Začnu tím dobrým....Příjemné je zjištění, že se sem dají umístit i smajlíci, odpusťte já hloupá na to přišla až teď. Za dobrou zprávu se dá považovat i přetrvávající krásné počasí, ačkoliv je mi líto všech kardiaků, obézních postav, lidí bez pigmentu, cestujících mhd a podobných. K létu prostě teplo a sluníčko patří a tak je v pořádku, že je venku tak jak je. V pořádku taky je, že Vesuv zahlásil ústup, zdá se tedy, že moje zaříkávací kouzla uspělaTeď ale to zlý a špatný. Maminka už je setsakramentsky dlouho pryč, tuším že asi 13 dní. Už nejsem až tak malinká, aby se mnou lomcoval nezměřitelně velký stesk, spíš se mnou lomcují mdloby. Já nechápu, kdo tu mohl za pár dní udělat takový nepořádek?! Protože doteď jsem si myslela, že klíče mám jen já. Tohle se neuklidí ani kdyby přijel velkej bagr a vybagroval to tou svojí velkou lopatou. Já mám sice lopatky (ruce) dvě, ale táááák malinký, že jsem měla začít uklízet asi už před měsícem a možná (tím myslím MOŽNÁ s !!!!) by to tu vypadalo k světu. Začínám mít nepříjemný pocit, že v kuchyni něco tak jako úplně nevoní, a to jako nevím proč, protože tamtudy já pomalu skoro ani nechodím a jediný moje veledílo za 14 dní byl krtek. No a pak ty kytky, bože odpusť, měla jsem je ráda jako vlastní a modlím se, aby zítra až se mamka vrátí, dokázaly aspoň trochu předstírat, že jsou zelený a spokojený tak, jako když se o ně stará mamka:) V tom jsem teda taky nevinně.

Ale to nejhorší se stalo včera- byla jsem u zubařkyTahle paní Bojíšse (nejmenuje se tak, ale klidně by mohla) je drsňačka i za normálních okolností natož, když jí bolej záda a nohy a celej svět se spinkul proti ní. Je nešťastná, ale má aspoň tolik štěstí, že si to může vybít na svých pacoších. Blbý bylo, že sem na tom křesle pod jejíma rukama umírala já. Kdybych byla kamarádka, barvitě bych vám tu popsala, co se dělo, když mi v 17ti poprvý vrtala, ale jelikož bych tím zvýšila příjem na Emergency s prasknutejma bránicema, tak vám to nepovímTakhle, můžu říct, že od tý doby jsme vůči sobě navzájem ostražitý. No tak ta debilka, co kousla do lízátka a upadl jí zase růžek předního zubu, to jsem prosím já. Sice jsem to nezkoumala, ale nedivila bych se, kdyby měla místo jedný nohy kopyto a pod vlasama schovaný rohy. Vyslechla jsem si toho hodně a vypotila strachy asi litr potu, fuj. Já za to nemůžu, že sem nechtěla jet do Ameriky pizizubá a to lízátko teda byl blbej nápad a příště si to promyslím, než zase něco do tý huby strčím:) Když už jsem volala všechny svatý ať mě přijdou zachránit (sice jsem si hned na začátku chtěla říct ať mi dá injekci proti bolesti, ale s její náladou by mi ji nejspíš píchla mezi oči), rozhodla se, že dobrý a že by to tak mohlo stačit. Mě to teda stačilo a odkejvala jsem jí to, jako že super, i když byl zub viditelně delší- před chvílí jsem ho spilovala pilníkem na nehty. S úlevou, že to mám za sebou, jsem jí tam nechala 350 naší tvrdý měny a šla zase pochytat nějakej ten kyslík do plic. Si teda hóóódně rozmyslím, než paní Bojíšse zase navštívím 

Volala mi Pavlína, tuším že v úterý večer. Psala jsem jí totiž mail, jestli si na mě pamatuje a tak, že za chvíli dorazím. Tak volala, že prej pamatuje, uff:) Ne, tak normálně jsme se bavily, že už je to teda tady, že budu balit a co bych si měla vzít s sebou. Dozvěděla jsem se, že když je tam mega mrtě krutá zima, je tak 5 stupňů plus, takže dobrý, péřovku přes půl kufru můžu nechat doma. Taky tam ale trošku fouká, není se co divit, když je Pacifik za rohem, tak by to chtělo větrovku. Větrovku, tu samozřejmě nemám a přemýšlím, jestli ji budu shánět. Neopomněla dodat, že je tam všechno oblečení hodně levný, takže na to asi prdím a koupím to až tam. Další důležitá informace, amíci se tam s tím oblékáním moc nenadřou, vystačej si s teplákama a trikem, což je údajně pro evropany zvláštní, pač ty maj ve zvyku, když někam jdou, a tím myslím dál než vynést odpadky nebo zalejt zahradu, tak se slušně obléknou. Je pravda, že třeba na Třídě Míru moc teplákovejch nechodí i když nějakej ten exot se tam občas najde- asi američanMluvily jsme celkem teda asi 19 minut, ale už si teď nějak nepamatuju o čem. Jo vlastně, ještě říkala, že na Vánoce má v plánu se mnou a s dětma vyrazit na týden na chatu. To jsem asi vlastně ještě nezmínila, že mají chatu na Havaji. No nebude sice asi stromeček a sníh, ale myslím, že nebudu ani moc smutnáTeda smutná samozřejmě budu, protože budu pryč od všech lidí, který mám ráda...ale to sem nechci moc montovat tyhle pesimistický věty.

Co říci závěrem, asi tak, že i za 3 dny se toho stalo docela dost anebo mám talent přehlcovat věty přídavnými jmény, příslovci, částicemi a podobnými nesmysly. Dnes jdu ke své moooc dobré kamarádce Jítě, kde se nejspíše opijeme do němoty a pak si budeme dlouze plakat na rameni, že jedu pryč, uvidíme jak to dopadne.

Tak zatím pápááápampaláááá

Znáte to, den jako malovaný, obloha bez mraků, teploty nad třicítkou...to přímo vybízí: Pojď a neseď doma, užij si ten den jak nejlíp umíš!!! Skoč bungee, nasbírej 10 litrů borůvek, utrať nehorázně moc peněz, hlavně neseď doma!!!

Tak schválně, kdo z vás uhodne, co jsem dnes dělala....Těm co tipují, že jsem celý den seděla doma provolávám bravo a hlasitě tleskám:)) Celý den sama se sebou, je tedy jasný, že se na mě nepřítomnost čehokoliv dalšího, kohokoliv dalšího s čím, kým by se dalo komunikovat podepíše. Je mi teskno a přímo toužím hrát si se slovy a vytvářet sáhodlouhá souvětí a jelikož netrpím samomluvou odnesete to vy:)

Obecně není moc věcí, které mi dokážou zkazit den, nepočítám-li bolest hlavy, nedokážu specifikovat cokoliv dalšího. Pravdou ale je, že je pár věcí, co člověka dokáže tak trochu rozladit. Tak třeba když zapnete icq a v seznamu nemáte jediný kontakt....to je přinejmenším zvláštní a nemůžu říct, že bych si s tím nelámala hlavu. Vysvětlení přišlo ale brzy, dnes odpoledne se na obrazovce obejvil nápis: někdo se přihlásil k vašemu účtu z jiného pc! Říkám si jakto? A kdopak to asi byl? A byl to ten, co mi ty kontakty vymazal? A vymyzal mi je zase, když jsem je tam pracně hodinu dohledávala? No nevymazal, asi nebyl natolik bystrý, aby zjistil, že všechny kontakty se dají najít v historii a naštěstí nebyl natolik bystrý, aby nedejbože změnil heslo, takže jsem ho musela změnit já. Změnila jsem ho radši všude, protože neholduji složitostem a měla jsem všude stejný. Výsledkem toho je, že se všude přihlašuju asi tak napopátý než si vybavím, co kam patří a to už nemluvím vůbec o tom, jak je těžký ty hesla vymýšlet...

Ale to není jediná lahůdka dne:) Ráno vstanete, s očima zalepenýma poslepu projdete chodbou, samozřejmě zapomenete, že jste večer nafukovali kolo, které už se pak samo jaksi neuklidilo, takže při následném střetu si div nevyrvete řasy z víček, jak rychle najednou ty kukadla otevřete. Takže už při plným vědomí jsem došla do koupelny, abych s hrůzou zjistila, že nad pravým obočím je něco, co velmi připomíná miniaturu Vesuvu. Ale ne, puberta se hlásí...člověk by mávnul rukou, kdyby mu bylo 14, 15...ale ve 21...ach joooo. No co víc k tomu říct, je to naprd, zamaskovat to pořádně nejde a chlubit se s tím člověk nechce, takže důvod proč dnešek vyhlásit dnem postele a knížky. Nakonec se to vlastně hodilo, musela jsem přece hledat ty kontakty:)) K večeru jsem se odvážila vyjet aspoň na nákup, to víte maminka už je druhý týden na dovolený, takže doma je lautr prd k jídlu a hlad člověka dokáže přimět k nevídaným věcem, aspoň mě teda jo:) Já, kuchyní nepolíbená, jsem vytvořila s velkým úsilím krtkův dort, tak se těším, jaký úspěch zítra sklidím. Doufám, že Vesuv zahlásí ústup a já budu moct taky vyjít ven z domácího vězení:)

No a co Amerika? Jakpak se tam asi mají a jak se na mě chystají? Koukám, že jim v Kalifornii trošku hoří, aby bylo vůbec ještě na co koukat až dorazím. Tři týdny vážení, tři týdny v našem krásným Česku, víc ani ťuk. Trochu dochází odvaha, tak jestli máte někdo nadbytek, sem s ní. Minulý týden ve čtvrtek jsem byla naposledy v Brně v agentuře, čekala jsem sáhodlouhý rozhovor, jak to teda bude, takže mě trošku zarazilo, když jsem byla už za 10 minut pryč, ale ono vlastně načpak to protahovat, když je všechno tak jasný jako facka. Sednete do letadla, tam budete rok a pak šup zpátky. To je přece easy a jakýpak oplejtačky okolo toho:)) Teď se asi začnu hystericky smát:)))))

No ale je pravda, že ta 10timinutovka, byla na informace a papíry bohatá, takže už třeba vím, co budu dělat v New Yorku. Rozuměj, ještě to nevím, ale můžu si to přečíst a víte co, já to kvůli vám udělám:) No pááááááááni, snídaně je už v 7!!!!!! Co z toho plyne? Že nebudu snídat:)) A co tu máme dál? Škola, škola, škola, škola, škola- nevypadá to na pestrý program:) Kromě pár chvilek na jídlo budeme někde zavřený. Až teda třetí den, což je pro mě čtvrtek, to přijde malé oživení, odpoledne nás čeká výlet po NY a následný...pozor....tříhodinový rozchod...fíha. Já teda nevím, co si od toho mám slibovat, nás tam někde vysaděj a běž si někam když to tam neznáš, ještě bude večer, tam samej cizej. Moc bych se nedivila, kdybych tam ty tři hodiny prostála v obavě, aby mi pak neujeli. Ale když to zvládnul Kevin, tak na tom přeci nemůže bejt nic složitýho. On měl sice tátovu kreditku, ale já mám za to orientační smysl orientačního běžce, znalost angličtiny rodilého mluvčího a bezprostřednost 2letého dítěte...doufám, že jste teď pochopili, že kecám:) Jak to nakonec bude se určitě dozvíte...I promise.

A co mě čeká teď? Kufr...ten totiž nemám a s igelitkou to prý nejde. Takže vyrazím do města ačkoliv netuším, kde se kufr kupuje, asi v nějakém kufrářství. Dostala jsem poučky, jaký by asi měl nejlépe vypadat, ale mě bude stačit, když bude hezkej:) Ne moc, aby nepoutal pozornost, ale na tak málo, aby se s ním člověk bál mezi lidi, prostě roztomilej kufřík, do kterýho se narve všechno, snad nebude tak těžký nějaký takový sehnat.

Ale ne, to jsem se zase rozepsala, to vás upřímně lituju:) Tak já zase někdy něco napíšu, dnes to asi není úplně ono, ale na dvojce dávali dokument o Habsburcích, tak mi to furt rušilo myšlenky.

Adios lidičky:) 

Zdravíčko:) Tak opět trochu slovního průjmu pro zahnání nudy. K dnešnímu článku mě neinspiroval ani tak budoucí výlet, ale něco kapinku jiného, ale k tomu později. Nejdříve novinky...

Takže, moje babička šikulka si zlomila ruku a řízení mi jde o trochu lépe než při cestě z Prahy:))Tolik stručný úvod a  teď už jen uměle natažené bezobsažné bláboly:) Dnes jsem byla naposledy v naší kávošce, kde jsem už od září těžce vydělávala koruny a zajímavý je, že jako člověku hluboce hloubavému a neustále přemýšlejícímu nad nesmrtelností chrousta a podobných mi to je celkem fuk, žádná nostalgie, pláč ve dveřích, pohlazení všech lžiček a hrníčků...nic:) Prostě jsem tam v 7 přišla a ve 12 odešla. Snažila jsem se sice ponořit do myšlenek a rekapitulovat posledních 11 měsíců, ale nějak to prostě nepřišlo a tak jsem si řekla, že bude jednodušší si jít číst knížku. Teď tu už chvíli dumám nad tím, co se stalo, protože tohle na mě prostě nesedí, ale nepřišla jsem na nic převratnýho, kromě toho, že mi ta práce asi nepřirostla k srdci a tím pádem nebylo proč se tím víc zabývat. Zkrátka jsem tam dnes byla naposled a basta fidli, teď mi můžou konečně začít prázdniny:))

Nechci bejt strejček sejček, ale 18.8 už je celkem za chvíli a asi bude potřeba se tomu začít věnovat o trochu více, přeci jen nejedu na dovolenou. Jooooooo, tohle jsem chtěla napsat, dnes jsem se dozvěděla, že už mám zabukovanou letenku (popravdě už bylo na čase), takže pánové a dámy, dobrovolníci můžou přijít mávat ve 14:00 na Ruzyni, naši němečtí přátelé můžou mávat v 17:00, protože to odlítám z Frankfurtu. Původně jsem doufala, že třeba nebude potřeba přestupovat a do NY to zvládnu jedním frcem, no ale prd, jediný moje štěstí je, že se to celý odehraje na jednom terminálu, a tak snad se to éro najde. Už jsem vám řekla, že letím poprvý v životě?:) Nepočítám-li akci s vyhlídkovým letem, tak toto je můj oficiální first flight a musím říct, že nejsem troškař, protože mě zrovna nenapadá, kam dál bych ještě tak mohla letět. To bude neuvěřitelně moc hodin hrůzy, ach jo...bych snad radši jela lodí:)) Ale hned jsem si našla, ža od roku 1970 zemřelo u Boeingu cca 3900 lidí, což máme průměrně 102,631579 za rok- to by tak odpovídalo nějakýmu menšímu typu, takže letadlo pro 400 určitě nespadne...takhle se na to musí, pěkně matematicky, takže už se zase tak moc nebojím. Poletím teda z Frakfurtu v 5 PM a v NY jsem 7:35 PM, rychlovka:) Ve skutečnosti už tady u nás budete všichni chrnět, pač bude půl druhý v noci, z čehož plyne, že nesmím v letadle usnout, protože bych jednak mohla promeškat svojí smrt:) a jednak by mi v případě zdárného přežití trvalo o moc dýl se aklimatizovat na jejich divnej čas. Od 19. mi hned začíná to školení a asi by nebylo dobrý ho celý prospat....ale tak víme jak to chodí na přednáškách, někdy to prostě to lidský tělo nezvládá:)).

No a až se otřepu z těch dvou letů a možná že už nebudu ani při vzpomínkách na ně zvracet, tak poletím zase, tentokrát trasa New York- San Francisco, čas se mi posune ještě o 3 hodiny dozadu a to už teda nevím jak budu řešit. Z toho budu nejspíš týden vkuse spát:).

Zítra vyrážím do Brna na poslední pokec a sběr informací, kterých se mi nedostává, a dnes musím ještě rychle běžet na poštu, protože mi tam jistojistě už dorazil pas s vysněným razítkem.

A teď ještě chvilka poezie a tak trochu mimo mísu. Zdravím EC_MANa, ačkoliv nemám tušení o koho jde navštívil můj profil za 9 dní už 14x a blog už taky párkrát viděl:) Dá se lehce odhadnout, kdopak si tuhle přezdívku založil, aby "nepozorován" mě mohl navštěvovat v takové hojnosti. Danou osobu ujistím, že v klidu může chodit pod svým regulérním nickem, neb mi je to upřímně jedno:)) Končím chvilku poezie:)

Po návštěvě pošty musím ještě někde koupit deštník, co kdyby chtělo být v NY tak hnusně jako u nás:)

Mějte se parádně a zase se někdy stavte:)

Ciao

Ahoj, jak se máte? Předpokládám, že dobře:). Já taky a dnes jsem si připravila malý souhrn výletu do Prahy.

Provianťák, alias můj tatínek, připravil odjezd na sedmou hodinu ráno. Po rozumném uvážení a vzpomínce, jak se nám minule málem nepovedlo odvézt sestru včas na letiště, jsme odjezd posunuli na půl sedmou- sichr je sichr. Takže jsem se nalodila k taťkovi do auta, kde bylo velice uspávající teplo a celou cestu bojovala s padajícíma očima. Celý víkend předtím jsem byla v práci a tak i na pondělek jsem nestihla naspat víc jak 6 hodin. Kdo mě zná, ví, že je to pro mě katastrofa. Ale to není podstatné vlastně. Jeli jsme do Prahy a myslím, že cestou se nestalo nic zajímavýho. S lehkou konverzací nám cesta utekla a okolo osmý jsme zaparkovali na Černým mostě a vyrazili na metro.

Najít embassy nebyl až takový problém- samozřejmě díky mapě, kterou měl taťka v boční kapsičce bundy. Dorazili jsme tam a rozloučili se, táta se mnou nešel- mohl, ale to jsme ještě nevěděli, takže jsem vyrazila sama. Chvíli jsem čekala před tím barákem ve frontě, protože tam pouštěli jen když někdo zrovna vyšel a pak mě čekala kontrola u takovýho toho rámu, jestli nemám pistole, nože, meče, mačety a tak (ještě že jsem to ten den všechno nechala doma:))). Takže jediný co ze mě sundali byl pásek a nezbývalo než absolvovat celou akci s mírně nejistým krokem v padajících gatích. Když jsem došla do tý, jak to nazvat, asi čekárny, tak jsem chvíli jen tak postávala a obhlížela situaci:) Popravdě jsem moc netušila co teda mám dělat, tak chvíli trvalo, než mi došlo, že se budu muset jít zaregistrovat k okýnku. Tam jsem jim odevzdala většinu mých s láskou vyplněných papírů včetně pasu a šla si sednout, prej mě zavolají. 5 minut pryč, 10 minut pryč a už mě to tam moc nebavilo, navíc se mi chtělo děsně spát a začínal se hlásit i prázdný žaludek. Eva Šípková- ozvalo se najednou a vytrhlo mě to z hlubokých úvah, čím bych asi tak nejradši naplnila břicho:)).

Za okýnkem byla celkem sympatická slečna, co mluvila krásně česky, ale moc jsme nepokecaly, chtěla totiž jen otisky. To jsem třeba vůbec nevěděla, že budou chtít moje otisky a jak to řekla, nevím jestli nervozitou, ale najednou jsem měla dost zpocené ruce a nějak to nešlo:) Naštěstí tam maj pro podobný exoty připravenej hadřík na otření.Škoda, tím padla v Americe moje kariéra zlodějky:)). No a pak že si mám jít zase sednout, tak jsem šla zase poklimbávat. Už mě čekal jen pohovor a já bláhová si myslela, že třeba to bude s tou samou a že hezky česky. No prd, mělo mi to bejt jasný, už když se ozvalo něco ve stylu: Ejva Ípkova:))Nejdřív si mě slečna zkontrolovala podle otisku pravýho ukazováčku (btw dalo mi hodně práce v tom stresu zjistit, kterej z těch 10ti to je:)) a pak že už budeme pokračovat anglicky, s čímž se nedalo než nesouhlasit. Naštěstí je asi zvyklá, že tam má velmi rozdílné úrovně aj a tak její angličtina byla srozumitelnější, než když mluví anglicky kdejakej čech. Ptala se na takový klasický otázky jako jaký děti budu hlídat a jaký mám s dětma zkušenosti a pak taky na mojí rodinu, asi jestli nejsme nějaký sígři:) Když zjistila že ne, tak řekla že je všechno v pořádku a že mi pošlou pas co nejdřív....

No takže tak, vízum jsem dostala a do améru asi fakt poletím, jak se zdá:) Mám z toho spíšený pocity...Ale tak aby ten konec nebyl tak moc negativní, mohla bych vám tu popsat jak jsem cestou zpátky řídila, ale jelikož byste se tomu věru moc smáli, tak vám to neřeknu. Jenom možná- v pátek budu řídit zase, tak na silnicích pozor až uvidíte černý mondeo:)))

Zatím aloha a mějte se jak chcete.

Odhodlala jsem se k druhému příspěvku, ale nemyslím si že by důvodem bylo kvantum nových informací...spíš se trochu nudím :), ale to neznamená, že bych vám neměla co napsat, protože se vlastně něco děje pořád, že...

Máme 10.7 a z toho plyne, že ještě krásných 39 dní můžu pobývat v naší roztomilé republice. Je to sice víc jak měsíc, ale při pomyšlení na každou minutu, co se mi z toho koláče ukrojí, se mi trošku dělá nevolno. Můžete tušit, že moje prvotní nadšení bylo rychle schlazeno myšlenkami na to, co všechno jsem se rozhodla dobrovolně opustit. Rozhodnout se byla jedna věc- celkem snadná a rychlá....ale tak nějak se s tím smířit, to mi dochází až teď (asi bych to ani nebyla já, kdybych dokázala následky předvídat dřív, než je pozdě :)). Ale zase si nemyslete, že se už netěším, tak se to říct nedá...těším, ale netěším zároveň, trochu schizofrenní že?:) Předpokládám, že osoby, co mají něco podobného za sebou, asi tuší jak to myslím.

Mojí momentální inspirací je moje velká ségra- ta je už 2 měsíce v Saudské Arábii a tam je to teprve hukot a stejně dokáže napsat, že je ráda, že tam je, i když byly začátky krušný. Doufám, že dopadnu podobně, že sem taky budu moc co nejdřív napsat, že jsem ráda, že tam jsem a nebudu sem cpát depresivní příspěvky, kterak si stavím potají na zahradě vor, na kterým mám v plánu pláchnout domů:))Protože s platem co mě čeká, asi hned tak na letenku nebude, já totiž ani vlastně nevím, kolik budu brát. Jasně, v papírech je minimální týdenní mzda cca 160 dolarů týdně, ale kolik to bude ve skutečnosti je těžké odhadnout. U mě je dokonce možný, že už tu mzdu vím, jen ji nedokážu z těch lejster vyčíst. Tatínek by mi asi vyčetl, že něco podepíšu a ani to nečtu, ale jsem holt slepě důvěřivá a neskonale líná:). Věřím, že dřív nebo později, se ke čtení dostanu, můžu si jen přát, abych tam pak nenašla nějaké nepříjemné informace. No co, nějak bylo nějak bude...nejedu přeci do Afriky na saharu, ale do civilizace...I hope:)

Teď mě tak napadlo, že bych mohla napsat kam vlastně jedu:) Tak jako všechny Au-Pairky mě nejdřív čeká 4denní školení v New Yorku (za předpokladu, že letadlo nespadne) a potom tramtadadááá 22.8 přiletím do San Francisca (za předpokladu, že letadlo nespadne). San Francisco je určitě nejbáááječnější město USA, a proto je víc než jasný, že tam to nebude....ale nebude to ani o moc dál, údajně je to 30 minut autem a city se jmenuje San Rafael a má tak nějak jako Pardubice, přes 80 tisíc obyvatel, což je sympatický. I když celá oblast u jezera, kde je San Rafael, je tak hustě obydlená, že se těžko rozeznává, co je jaký to město. Bystřejší už si to asi našli na mapě, jen upozorním, že stejný město je i v jižní americe- tak tam prosím nejedu, pač moje španělština je asi tak - hola a la ňiňa:))).

V pondělí vyrazíme na výlet nach Prag na tu ambasádu, tak snad jsem stihla zařídit všechno co mám mít, jinak by to byl asi průšvih. Jsem na to moc moc moc zvědavá, copak na mě paní vícekonzulka poví.

Taky mi včera přišel balík z USA, no teda spíš balíček a v něm knížečka, kterou napsala přímo Pavlína - How to Get on Track in America...zjednodušeně, taková příručka na co všechno se připravit, aby tam pak člověk nekoukal jako zjara:) Zatím jsem do ní stihla jen tak nakouknout, ale myslím, že mi bude velmi užitečná, taková moje bible. Je tam například i výklad americkýho značení velikostí oblečení, a tak to je dle mého názoru velmi užitečná informace:)No a taky jsem v balíčku obdržela hned několik fotek holčiček, takže je teď jako zasloužilá matka budu nosit všude s sebou a pyšnit se...Princezny to jsou, ale znáte Denise- postrach ulice ne? Ten taky vypadal jako andílek a jakej tyran to byl, tak se trochu bojím, jestli holčičky neklamou tělem. Ale těším se na ně, až je poprvý uvidím a vůbec celou rodinku...

V závěru se musím pochlubit, že jsem si včera za tvrdě vydřené penízky (s přispěvkem tatínka) koupila foťák a nedá se říct, že bych z něj neměla radost. Je to SONY DSC-W130 nebo tak nějak a je růžovej, což sice nebyl prvotní záměr, ale momentální rozhodnutí, protože ani černé a ani stříbrné provedení mě nikterak nezaujalo.

Takže tolik asi zpráva dne, víc co bude psát asi až po tom pondělku.

Zatial aloooha

Poslední červnový den a mě zbývá už je 49 dní...Do čeho? Do odletu...Kam? USA...a co tam? Au-Pair..

Tolik úvodem a teď už všichni víte, co mě čeká. Teda samozřejmě to ještě nemusí dopadnout, ale momentálně je vše na nejlepší cestě. Vždycky jsem si říkala, že by bylo prima někam na rok zmizet a teď je to nejspíš tady...

A přitom to není tak dávno, co jsem se spíš jen tak ze zvědavosti přihlásila (naštěstí zdarma:)) do celosvětové databáze Au-Pairek. První dva týdny mi psaly hlavně takové dost zvláštní rodiny (buďme upřímní, úchylové to nejspíš byli:)), samej Chuan a Carlos a že nutně potřebujou Au-Pair a že maj úúúúžasný děti a o manželkách ani slovo a jen že potřebujou ať přijedu co nejdřív.....Tak těm jsem radši ani neodepisovala, pač to byli beztohoť mafiáni, co by mě tam za 100 doláčů hned někomu střelili:) Ale třeba teď Chuanovi a ostatním škodím a fakt to jsou taťkové od rodin- prosím, kdo má na to žaludek, ať do toho jde, já jsem na to srababa:)) Tak nepsali jen oni, občas se ozvala i věrohodná rodinka, ale měli třeba na mě až moc dětí...

Už jsem to začínala vzdávat a nové vzkazy četla spíše z nudy, když jsem jednoho dne objevila mail, který začínal: Hi Eva! Ahoj Evo! - to už mi bylo trošku podezřelé, ale nakonec se z toho vyklubalo velmi příjemné překvapení. Psala mi Pavlína (zní to celkem česky že? Bodejť by ne, je to taky Češka jako poleno, teda stejně jako já i vy :)), do USA vycestovala před 10ti lety po druháku na ekonomce a už se nějak zapomněla vrátit. Zato se tam vdala a jak už to v pohádkách bývá, na řadu přišlo i dítě- teda vlastně hned dvě- dvojčata Olivie a Sabrina, touhle dobou něco okolo 2,5 let. Holčičky už touhle dobou začínají celkem zvesela klevetit, ale bohužel spíše anglicky než česky a občas i španělsky, protože teď mají španělskou chůvu. Už začínáte asi tušit, kam tenhle příběh spěje...Po pár telefonátech (včetně hovoru s manželem Ericem- to už bylo jinčí kafe, než naše krásná a srozumitelná čeština:)) a po několika mailech jsme došli jak se říká k vzájemné dohodě:))

Bohužel vycestovat do USA není jako jet lyžovat do Alp, a tak to obnáší hodně papírování. Nedá se tam jet jen tak na blind (dobrodružné povahy můžou zkusit proklouznout přes hranice s Mexikem, nebo třeba připlavat z nějakýho ostrova, ale údajně je to celkem o kejhák:))- my jsme volili jemnější a hlavně jistější cestu, našli jsme agenturu, která funguje v USA a má pobočku i u nás. V našem případě si nemůžu vynachválit CulturalCare, kde jsou jednak strašně ochotní a taky to tam celkem odsejpá, i když těch papírů je mrtě- reference, potvrzení o zdraví, o mým charakteru, psychotest...k tomu dopis a fotky a ještě určitě něco. Já to měla jednodušší, že už jsem byla "pre-matched" s my host family, takže jsem to mohla i tak trochu odfláknout:))

Momentální fáze, ve které se nacházím, je čekání na pohovor na ambasádě, kam jsem se mohla přihlásit poté, co mi z agentury poslali další kupu lejster. Je pravda, že vyplnit přihlášku na netu byl trochu oříšek, ale snad jsem to zvládla. Miliony otázek včetně toho, jestli jsem členem teroristické skupiny, jestli beru drogy, jestli a kolikrát už mě vyhostili, jak často chodím na záchod (ne, to tam nebylo, ale ani by mě to myslím nepřekvapilo:))...no a tak...Jedu tam 14., tak snad na mě budou hodní, vzhledem k tomu, že nás mají za hodinu odbavit takhle 45, tak asi nepůjdou po detailech, ale třeba mě překvapí. Každopádně s sebou musím mít opět tunu papírů a taky pas (ten mi snad vrátí, pač stál 600 :) - vlastně to platila mamka, tak dobrý).

No teď už nevím co psát, asi napíšu až bude něco nového, třeba až dostanu doživotní zákaz vstupu na americkou půdu:)

Jinak nevím jak moc chyb tu najdete, tak je tam radši ani nehledejte a taky nejsem zrovna kamarádka s technikou, tak spíš zkouším, jak to bude celé fungovat.

Ciao