Tam, kde Země sela máry
v podobě studené lžíce
nakladače s teplým motorem
Mě zdálo se to smutné zdáli
Modlím se k bohu, ať nikdy více
Mě smutky. Těch hrůzných forem
Neděsí mě lesy
Těch hromadných křížů
v duši mé toho dne
V ní si rány ospale lížu
jak lžíce bagru děti nehodné
dalších dní života
V epicentru smrti
Každý je spoután čekáním
na svého Godota
Nervózně se vrtí
A před spaním
bagr studeně přijede
a teplo zpod peřiny
Ti lehce vydrtí
Živote, ty domnělý mede
k čemu jsou naše činy
bez dětí

Co mám, tak asi učinit
Když pocity mě tísní
jak v hromadném hrobě za vraty
dětí co chtěly učit se či snít
Poslal jsem litr na Člověka v tísni
ale jim to život k hrám nevrátí






© 1999-2010 henryhill©copyright 19. 2. 2010