....




Každá zloba
když přijde její doba
rozplyne se, jako smrad
Tedy myslím, aspoň snad






© 1999-2010 henryhill©copyright 25. 2. 2010

Kdybych tak byl stromem
a košatil se klidně v údolí
A kdyby ke mně někdo přišel
A rval by větve ze mě honem
Dělal bych, že mě to nebolí

To bych byl jen zákon přírody
a jemu skromně podřízen
Ale Vám lidé rozmarům Vašim ?
Bůh mi dá dostatek vody
když mám zrovna žízeň
Ale Vám divit se nestačím

Vaše normy, úkoly a plány
Jsou řetězy ostrých motorových pil
A mé větve jsou zohýbány
tancem všech mých krásných víl

Byl jsem němý svědek bolestí
otáček zeměkoule v poli dní
těch lidí, duší a jejich lakoty
Mám strach. Řetězy pil už šelestí
Za chvíli se údolí zalidní
a budu nic, jako Ty.....






© 1999-2010 henryhill©copyright 19. 2. 2010

Sníh jak postupně taje
odkrývá všechny poklady
Které držel v zajetí
Všechny ty jinotaje
zápory i klady
tohoto století

Sníh jak postupně taje
a teče si k oceánu
sám a už bez smetí
Tak ten bordel si hraje
na babu. S větrem k ránu
I pračka poletí ?






© 1999-2010 henryhill©copyright 26. 2. 2010

Mrzí Tě
že si nikdo nechce hrát
na Tvým písečku
Stavíš si ze snů hrad
akorát: krát a krát
samou úsečku

A příjezdová přímka končí
s medvědy v příkopu
-------------------

(Nejsem zvědavej na nic z venčí
to se vždycky v noci odkopu)








© 1999-2010 henryhill©copyright 26. 2. 2010

Zpovědník

Zpovědníci nemaj práci
je vlastně lepší být zticha
A někdo pořád křičí



To jsou jen ptáci



Na ty stezky nevydá celá kniha
Možná jsou to nářky, ale ničí

Každý si je táhnem sami
Jak chcíplou velkou bachyni
když je sníh, narve se to do saní
když není, jak Sudet stěhování
Svážeš svůj ranec v kuchyni

A pak se rvem přes vrátnice
s velikým uzlíkem bolestí

A jak se snaží uklízeč z „blázince“
všechny ty strachy zamésti


Rozmetá je po okolí
jak prach co vysavač spolykal
Možná to teď míň bolí
ale zcela jistě to bolí dál







© 1999-2010 henryhill©copyright 26. 2. 2010

Nejprve jsem si ruce omyl
až následně zjistil svůj jsem omyl

že byl to kbelík s kyselinou
teď modré páry z rukou se linou

A kosti prosvítají svojí bělobou
to na rukách já měl obou


Ale skončilo to dobře a to mě pochval
Měsíc z noci upije
Měl já ruce u pyje
světe div se, já se pochcal





© 1999-2010 henryhill©copyright 24. 2. 2010

Osudy lidí, které znám
někdy znal nebo kdy budu znát
Jsou, jak perly
Podobné budíkem roztrženým snám
a ty cennosti chtěl vítr se stolu svát
Oni se tak berlí

K jinému náhrdelníku a kutálí
dík zemské a lidské přitažlivosti
někam do jiných světů
Vám, kdo jste mi zůstaly
jste na věky mými milými hosty
Já neskromně říkám, máte mě tu

A jsem jen a jen Váš
a taky všech, kdo přijdou s Vámi
A s nimi spousty krás
pro mě zatím sotva známí






© 1999-2010 henryhill©copyright 20. 2. 2010

Tiše foukl vlahý větřík
do kabonících se mraků
Ptačí probudil se křik
mému zamlženému zraku

Už bylo mrazů požehnaně
a sněhu a z něho závějí
Sýkorky!!!! pohleď na ně
slavobránu jaru stavějí

Za oknem si štěbetají
a sluníčko je stále výš
Po právu smutky s Tebe tají
že se jejich radosti nedivíš

Tiše foukl vlahý větřík
a jaro jde možná k nám
Vem si dneska slabší svetřík
Krásné jaro,.... rád tak mám




© 1999-2010 henryhill©copyright 23. 2. 2010

Zkoumám
poločas rozpadu
svědomí lidského
V rukou mám
cizí mozek v rozkladu
Řeknu teda: Nic hezkého

Závity jsou prosáknutý
jako houba na tabuli
Pořád nevím, co člověka nutí
a proč má mít slabou vůli

A kde je vlastně to svědomí
Či si ho každý nese
tam někam na věčnost
Zdá se, do spirály se svět lomí
a já nevyzkoumal nic zase
ale zhnusenej jsem pořád dost






© 1999-2010 henryhill©copyright 23. 2. 2010

Probudilo mě slunce ranní
přes okno se dívalo ospale
na mě a na ní
Říkalo dej spánku vale

Připravím Ti krásný den
V osm to začalo koncertem
Pračka naplněná způli jen
se ošívala. jak naplněná čertem
A můj o poezii krásný sen
se naplnil, tak leda žertem

V příklepových vrtačkách rotory
ožily v sousedovo rukách
Jako dávné bájné potvory
co pro krev zmíraly v mukách

Vysavačů lačné komory
plní se prachem všech cest
poslal jsem můzám svoje amory
Jsem sám, kdo má ruku v pěst ?


Koncert pořád nekončí
ještě je tu pláč dětí a křik
A spousta zvuků z venčí
Má můza jak hluchý kolibřík

Sedá si na popelnice
s odpadem směsným
Pro moje zřítelnice
zdá se být svět krásně směšným

A pro moje slepé oči
se vše trhavě do křeče
samo od sebe stočí
a někam se prázdnem vleče

Prázdné žití výbuchů extází
v ráno romantické sobotní
jak dělané pro špunty do uší
Střetávám se z nesnází
i když jsou všichni, tak hodní
Pozdravit sousedy, jak se sluší







© 1999-2010 henryhill©copyright 20. 2. 2010

. . .







Já sám jsem nezmoh nic
ve Vašem světě řádů a zákonů
Které asi nejsou pro mě
Teď vezou mě do Bohnic
jak odsouzence ke skonu
jak oběšence na stromě

Nezdá se to vůbec hezký
jak ve větru se houpe
a prosí o odpuštění
Co svedlo ho ze stezky ?
To malomocných doupě ?
Tak to přeci není
vždyť nevypadá hloupě

Na cest křižovatce
jsme stáli spolu
A kam jít jsme netušili
Jestli se vrátit k matce
a vlastně domů
kde v radosti jsme žili

Ale nakonec odvaha
zvítězila nad srdcem
Každý svou cestou šel
Jeden přijal od vraha
peníze a je soudcem
Sám sobě ovšem, žel


Peníze jsou málo pro žití
Pole kupme, to je očistí
z Jidášova života zisku
Ať hroby se lán zasytí
Útěcha pro Vás příští
Bůh je vždy nablízku

Sic nejsem Ježíš,
ale to právě asi klame
ty kdo Tě zradí, horem dolem
Jsou, než si myslíš, blíž
Když cesty, vidím kolem
jen oběšence samé








© 1999-2010 henryhill©copyright 17. 2. 2010

Tam, kde Země sela máry
v podobě studené lžíce
nakladače s teplým motorem
Mě zdálo se to smutné zdáli
Modlím se k bohu, ať nikdy více
Mě smutky. Těch hrůzných forem
Neděsí mě lesy
Těch hromadných křížů
v duši mé toho dne
V ní si rány ospale lížu
jak lžíce bagru děti nehodné
dalších dní života
V epicentru smrti
Každý je spoután čekáním
na svého Godota
Nervózně se vrtí
A před spaním
bagr studeně přijede
a teplo zpod peřiny
Ti lehce vydrtí
Živote, ty domnělý mede
k čemu jsou naše činy
bez dětí

Co mám, tak asi učinit
Když pocity mě tísní
jak v hromadném hrobě za vraty
dětí co chtěly učit se či snít
Poslal jsem litr na Člověka v tísni
ale jim to život k hrám nevrátí






© 1999-2010 henryhill©copyright 19. 2. 2010

-





Propiska Henry Hill



Co myslíš, jak vypadá taková propiska?

Já nevím, nikdy jsem ji neviděl zblízka



Jen tuším, že se s ní píšou dopisy milostný

A někdy i psaní co má ostrý dno i ostny



Prostě se s ní dá napsat cokoliv, co chceš

a papír to vstřebá tiše, byť by to byla ta největší lež



Ale Ty mi lhát nebudeš. Slib mi to

Ne to nebudu. Mě je jen líto



Že ani já jsem ještě neviděl propisovací tužku

Víš, někdy mám sen, jak ke mně k lůžku



Přistupuje bílý muž s taškou plnou barev a pastelek

a on mé vesnice, ani domu, ani mě se nelek‘



A já můžu vybarvit náš svět černobílý

do barev krásně jasných, až je to k nevíře

Ten sen však trvá jen chvíli

Stačila by mi modrá linka propisky po papíře





http://laccacheletemps.asp2.cz/post/Sbirka-prvni-informace.aspx




© 1999-2010 henryhill©copyright 19. 2. 2010

Vidím chybu svou, že jsem nestudoval
mohly jste mi přinést, větší múzu i rozhled
Že zastavil mě, můj stud o val
předsudků profesí dělnictva
Tak zabil jsem svůj tiše rozlet
Zbývá doufat, že bude jedna z dělnic Tvá
a snad, Ó.... i má
Bože, má blbost mě dojímá






© 1999-2010 henryhill©copyright 15. 2. 2010

Polibek ti pošlu
po větru, co rychle utíká
snad se nezatoulá někam
neboť na odpověď čekám
podoben oslu
co strachy nehýká

Když duje silně pod Kletí
ten orkán s básní mou sedá
na střechu
z plechu
tak Ti možná přiletí
ten vítr, neposeda
s polibkem a střechou vod souseda







© 1999-2010 henryhill©copyright 20. 1. 2007

Láska je tak sladká
jen škoda zkrátka
že nemá zadní vrátka






© 1999-2010 henryhill©copyright 10. 2. 2010

Sic vím
co bych chtěl říct
ale, jak to napsat?
Ctím rým !
Nic míň
Rub je totiž zároveň líc
Daktyle promiň
musel jsem
to sem
nacpat

Sic vím
co bych chtěl říct
ale, jak to napsat?
Ctím rým !
Nic míň
Rub je totiž zároveň líc
Daktyle promiň
musel jsem
to sem
nacpat





© 1999-2010 henryhill©copyright 10. 2. 2010

K řece přece du
Vyfotit si faunu vodní
a Vodníka předsedu
Do záběru ho ženu
ale ne jeho ženu
vždyť jdu vod ní





© 1999-2010 henryhill©copyright 2. 1. 2010

Cítím se
jak rozervaná kolej
od vykolejeného vlaku
Jak utržená páska od límce
mého smutečního fraku

Ruce mě bolej
jak nohy poutníkovy
po stoupání na Everest
Mám na nich okovy
všech poutníkovo cest

Mám život
v životě života
na konci všeho a ničeho
Poutníka tlačí bota
ale však od čeho ?

Z čistých pij vod
poutníku dalekých světů
Jen tak samo sebou
poutníku života věčné lopoty
Do koše Tě smetu
a s Tebou
i mé všechny trampoty



© 1999-2010 henryhill©copyright 10. 2. 2010

Napadá mě
Že Bůh má svou něhu
Zdá se mu naše vlast
(-má patří úcta Dámě-)
jistě hodně špinavá
Tak ji vypral do běla
v novém sněhu
Ó bože jaká slast
krajnice z soli vod měla
Tak zavřu má ústa štiplavá

Vždyť Dáma už dospěla

„Ne !...nezdá se mi,... docela ?“





© 1999-2010 henryhill©copyright 11. 2. 2010