SHINY DAY

  Andělé noci

    Zavřela knížku a zasněně se rozhlédla po pokoji slabě osvětleném lampou pouličního osvětlení. Zdál se jí jiný než ve dne, tak nějak temnější, tajuplnější. Přitom všechny věci ležely tak, jak je tam nechala ona. Kdy tady naposled uklízela? V pátek? A to je pondělí. Jenže není to tak úplně její vina. Jednoduše nestíhá. Nestíhá nic, už nemá tolik času ani na svoje kamarády, ani na svoje koníčky. Nestíhá dokonce už ani školu. V pokoji vládne absolutní chaos : pod okny se povalují prázdné čtvrtky, tužky a další pomůcky na malování, o kousek dál počítačový stůl s nepřeberným množstvím učebnic, knížek,encyklopedií a popsaných i prázdných papírů, hned před postelí „hromádka“ v chumlu zamotaného oblečení, také tričko na spaní, které není tak úplně tričko, ale fotbalový reprezentační dres, který dostala od svého bratrance k narozeninám, od toho sluníčka které jí dříve dávalo chuť žít, svlékla si ho, protože jí bylo horko a konečně ve změti všeho možného i nemožného našla i svůj mobil… „Žádné přijaté zprávy“, ostatně jako vždycky. Podívala se alespoň kolik je hodin. 00.18 , za chvilku zhasnou lampy,napadlo ji. Pořádně se zachumlala do peřiny, bála se tmy a takhle měla alespoň částečný pocit bezpečí. Pod polštářem stiskla v ruce náhrdelník z tenoučkých kůžiček, dárek od táty… Jak moc si přála být teď s ním, říct mu: „Neboj se tati,jsem tu s tebou!“ Nemohla a měla pocit, že už nikdy nebude moci. Z chmurného uvažováními ji vytrhla náhlá tma..Takže je půl jedné,zauvažovala, nejvyšší čas jít spát. Zavřela oči, ví co bude následovat. Před očima se jí zjevují ty samé obrázky jako každou noc. Jeho krátké hnědé vlasy,  jak strašně moc by je chtěla pohladit. Jeho uhrančivé oči, mohla by se do nich dívat celé hodiny. Jeho plné rty, vlastně nesnila o ničem jiném, než že by je mohla políbit. Jediné co chtěla, bylo pohladit ho po vlasech, podívat se mu do očí, políbit ho a zašeptat mu do ucha: „Miluji Tě, Lukáši“