Dneska ráno jsem se po dlouhý době probudila s úsměvem, jakože né že bych se smála, ale prostě takovej ten fajn pocit vyspalosti, odpočinutí a celkový spokojenosti.

Má to několik důvodů, ikdyž možná ví než důvod, by se hodilo jiný slovo

Napadla mě sounáležitost, ikdyž nemyslím že je to správný slovo.

Pondělí byl den, kdy jsem si naplno uvědomila tu úděsnost, do který jsem byla, a částečně ještě pořád jsem, ponořená.

Stav kdy nechci nic a přitom se zároveň necítím vpoho.

Stav totální nechuti k čemukoliv, doprovázený pocitem marnosti a taky toho, že takhle je to špatně………ale měnit to by znamenalo hlavně chuť chtít.

Chtít cokoliv dělat, chtít myslet jinak, chtít se smát, chtít žít.

Chtít žít………to zní pitomě, no, zní a nezní. Každopádně pocit marnosti kterej jsem měla a mám, když se ohlídnu, a tak se raděj neohlížím moc často, tak tenhle pocit vím, že nebyla ta chuť žít, kterou už zase mám.

Kterou už zase začínám mít je přesnější.

Úterek byl blbej den, blbej co se týká všecho, co ten den bylo.

Úterek se lehce rýsoval už od víkendu, večer v pondělí nabíral znatelnější kontury, aby pak v ten samotný den vygradoval do své plné síly.

Úterý bylo. Tečka.

Ve středu jsem se rozhodla.

Ve středu o týden dřív jsem zažila naprosto zničující pocit.

Hroznej, fakt hroznej.

Nepopsatelnej.

Neodpustitelnej.

Ubližující.

Nebyl to jeden pocit, byl to souhrn všeho, nebyla to jedna věc, která vás porazí a cítíte se blbě, byl to souhrn kterej převálcuje a přináší sebou ničící vědomí a uvědomění si.

Napravit to, co jsem zkazila, nebo zkazila……..hlavně to, že jsem ublížila, a jak jsem ublížila a v neposlední řadě komu jsem ublížila, to napravit nejde.

Nejde říct mrzí mě to a očekávat že to bude vpoho.

Nejde myslet na to, co jsem měla nebo mohla udělat jinak, ptž ………..už se stalo.

Nejde myslet na to, kdo za to může, proč jsem se zachovala takhle a né jinak

Dotkla jsem se někoho, koho mám ráda a bolí mě to.

Ublížila jsem mu.

Já

né někdo jinej, já.

Pár dnů před, mě tohle napadlo, zahnalo jsem to, a řekla si, že prostě to bude dobrý, že to zvládnu, že se tohleto nestane,

..a

..a potom, potom najednou………..

Nechci na to myslet,

Nejde na to zapomenout.

A teď ve středu jsem se rozhodla, že takhle už dál ne.

Rozhodnutí.

První krok.

Ve středu jsem po dlouhý době byla v ateliéru, dopoledne jsem strávila tím, že jsem si chystala věci na malování, odpoledne jsem potom dokonce načrtla pár skic.

Při skicování jsem nemyslela na nic z předchozího, byl to zvláštně uvolňující a osvobozující pocit, ten jsem si uvědomila ještě ten den, později na masáží, a uvědomuji si ho i teď, když to píšu.

Zvláštní že jsem si ho nechala vzít.

Já

Já sama, a téměř dobrovolně.

A teď, teď ho zase mám

A teď ho zase můžu mít

a předtím..? jakto že jsem nechtěla..? jakto, že jsem ho nepotřebovala..?

Včera jsem dopoledne vyrazila na nákupy, původně jsem si chtěla koupit jen věci do ateliéru, no chtěla, potřebovala jsem pár věcí doplnit. Nicméně jsem se vrátila bohatší o několik kousků oblečení.

Vyšla jsem okolo desátý a vrátila jsem se ve čtyři odpoledne, vůbec jsem s tím nepočítala, naopak, chtěla jsem se vrhnout na tvoření nových věcí.

Okolo poledního jsem už odcházela s vším co jsem chtěla, obchody s oblečením, kosmetikou, potraviny, všechno jsem míjela, neměla jsem v plánu jít kupovat cokoliv jinýho, jediný na co jsem dostala chuť byla zmrzka, když jsem procházela městem, všude plno lidí, někteří si ji dávaly na zahrádkách cukráren a kavárniček, někteří s kournoutem seděli na lavičkách a někteří ji prostě měli jen tak v ruce a procházeli kolem mě, koukali do výloh anebo možná stejně jako já, byli na cestě zpátky, no a tak jsem si řekla, že se vrátím.

Napadlo mě, že bych si mohla dát i kafčo, a představila jsem si, jak sedím u stolečku, mám před sebou ledovou kávu a výbornou zmrzlinu a místo abych popoběhla směrem k cukrárně, popoběhla jsem směrem pryč, ptž………

Ten čas, kterej strávím tam, bych mohla využít nějak jinak, těšila jsem se na malování.

No, ale chuť na zmrzku byla pořád stejná : )

A tak jsem si řekla, no ale tak nepůjdu si sednout, vezmu si ji do ruky a zdržím se jen nepatrně.

No, a zdržela jsem se fakt jen nepatrně, o čtyři hoďky víc : )

Potkala jsem Marušku, byla něco kupovat a zrovna si šla dát oběd, žádnej z mých argumentů, že se pak najím a teď si dám jen zmrzku neobstál : )

Takže jsem si daly lehkej oběd, přišel mi vhod, totiž pocit hladu jaksi nebyl patrnej přesně do chvíle, než jsem si sedla ke stolku.

V průběhu jídla jsme mluvily o tom, co která z nás nakoupila, no a po jídle mi nabídla, že mi pohlídá věci, ať se jdu podívat na ty plavky, ty boty, ty rifle…

A já jsem šla.

Nemusela jsem jít, žejo, ale šla jsem.

A tak mám pár nových triček, dvoje rifle, nový prádlo a ještě jsem si vtipně koupila kilo ovoce, toho křehkýho, jak já říkám, maliny a borůvky.

Možná necelý kilo. Prostě dvě vaničky po půl litru.

A spousta tašek.

A k těm ještě věci do aťasu.

A bez Marušky. : )

Ještě si vzpomněla, že něco, a já už jsem s ní nechtěla, ptž…………to by bylo nadlouho, tak jsem se obvěšená jako vánoční stromek vydala zpátky.

Věci jsem vyskládala v ateliéru, bylo tam příjemně, mnohem příjemněji než venku a potěšila jsem se s novým oblečením.

to potěšila : ) říkám to tak už dlouho, když si něco koupím, tak si to užívám, oblíkám si to, kombinuju, těším se z toho, že to mám abych si vzápětí řekla, že toho mám nějak hodně : ) jo, jsem prostě tele no : )

Když sem v obchodě s hračkama, mám tendeci, a bohužel málokdy mi vydrží a většinou se promění do nákupu nějakýho toho plyše : ) a to vždycky říkám, jen se pomazlím : ) a někomu ji dám. Tím někomu ji dám, myslím pochopitelně nějaký dítě, kterých kolem mě bylo vždycky dost. A zůstalo mi to, myslím ta má slůvka, který říkám i ta má chuť se s plyšem pomazlit, jasně, můžu se mazlit i v obchodě : ) aniž bych to koupila, ale……… : ) to není ono : )

No takže jsem se potěšila s oblečením a pak jsem si uvědomila kolik už je hodin a taky jak jsem unavená, bazén případně masáž nebo fitko jsem rovnou zavrhla, dala jsem si jen sprchu a večer jsem se cítila bezvadně unavená.

I všechny lidi jsem snášela líp, jakoby v oparu. Prostě fajn únava.

A dneska ráno jsem se probudila s úsměvem.