Už jsem dlouho nic nepsala, nějak mi chybí chuť, jednodušší by bylo říct, nechce se mi.

Nechuť, jo, a tak nějak ke všemu, což je možná děsivý zjištění, ale zas na druhou stranu, aspoň už si to můžu pojmenovat.

Nechuť

A zjistila sem že se mi nechce plno věcí, který sem dřív měla ráda, nebo je ráda dělala.

A ještě jsem zjistila, že kromě toho, že se mi plno věcí nechce, tak některý věci nějak neumím, nebo nemůžu…….no, jenže co je lepší? Neumět, nebo nemoct?

Za normálních okolností bych řekla, že je lepší nemoct, ptž když se odstraní příčina, můžou se věci zase dělat, jenže když je příčinou nechuť…………tak je to teda horší, ptž nejdřív by se musela odstranit příčina nechuti samotný…………a to je………nic, prostě nic, nechci vypisovat sáhodlouhý cosi, co mi nijak nepomůže, no takže zpátky na začátek

neumět nebo nemoct?

Neumět, zdálo by se, že není nic jednoduššího než se to, co neumím prostě naučit, a je to.

Jenže………….jak se mám naučit smát?

Jak se mám naučit být šťastná?

Některý věci se naučit nedaj, člověk je prostě neumí.

A když je neumí, tak je nedělá.

Ale není fér, když je dřív dělal, (takže je uměl) a pak je dělat přestal, ptž…?..je neumí..?

Jde to vůbec?………..

Ne, tak tohle je taky špatnej začátek.

Všimla jsem si u sebe, že mám poslední dobou dost rychlej náběh do smutku.

Né že bych plakala někde v koutku, nebo schovaná pod peřinou, jen prostě – jsem smutná.

Od toho se odvíjí mý psaní, poslední dva příspěvky……………..bez komentáře.

To je taky důvod, proč jsem pak už nepsala, za prvý nevím přesně jak by mi pomohlo psát si pro mě nepříjemný věci, a za druhý………nj, má nechuť.

Všechno souvisí se vším, kdyby se mě někdo zeptal, jestli sem šťastná, tak mu odpovím, že ne.

Necítím se tak.

Dřív jsem si dokázala najít nějakou radost, v něčem, z něčeho, poslední dobou to nejde.

Najednou mi přijde, že to, co dřív bylo fajn, nemá smysl.

Nic mě nebaví, nic mi nedává nějaký impuls k něčemu, najednou je jen prostě nějaký „nic“………….který teď je, a jednou nebude.

Fajn.

Jenže to, ta doba, která se musí přetrpět, než odezní tohleto „nic“ je pro mě čím dál víc k posrání.

A přitom………………

..“máš možnosti…“

chmm, nj, mám, ale..?

NEBAVÍ MĚ

Když se ohlídnu…………raděj zavírám oči, né že by to pak zmizelo, to ne, jen je to nějak únosnější

Přítomnost je pro mě nic, to jedno velký ničím nezaplněný NIC, nic který si neumím, nebo nechci ničím „zpestřit“

Budoucnost………..nemyslím na ni, už ne, ptž…………když jo, tak se pak ponořím ještě víc a hlouběj do svýho NIC a ty stavy nejsou zrovna něco co bych zvládala normálně, natož pak s nějakým „těšením se“

Stav kdy mě spousta věcí nebo činností nebaví už nějakou dobu trvá a s každým dnem, je to horší. Nebo já to tak cítím.

Ikdyž jsem psala, že nemám nic co by mě bavilo, nebo mi dávalo nějaký smysl a mohla jsem se cítit šťastně, tak to není úplně pravda.

Něco mám.

Něco křehkýho a zranitelnýho tak moc, až se bojím.

Kdyby se tohle „pouto“ vytratilo, tak……….

A bojím se taky víc, než dřív.

A mám důvod se bát.

Musím myslet na včerejšek………..chm..zachovala sem se po dlouhý době hnusně, a né jen hnusně, ale tak, že jsem se za sebe styděla.

A to už se dost dlouho nestalo.

Jsem smutná.