ráno budíček..venku ještě tma, pršelo, hnusně, vlezlo..a vstávání, hlavou mi projelo...doprdele!! já jsem usnula, no nazdar Kuba bude zuřit..pak jsem se promotala ke skříni s oblečením, koukla jsem po mobilu, žádná sms, řekla jsem si v poho..zdálo se mi to je prostě večer..pak přišel kokot, mi říct, že jsme objednaní na rehabku, jak my?????? snad já ne? a díky komu? no díky tobě ty kokote, chtěla jsem mu říct, neřekla. neřekla jsem mu ani to, že mě už sere, jak se o mě stará, jak je mi pořád za prdelí a jak se mě vyptává, na to jak mi je. jak mi sakra může bejt?????? no takže jsem si řekla, copak je asi za den? ahá, čtvrtek, praha, kontrola..oblíkám se a pak mě napadlo, no jo, ale vždyt andrea tady ještě není!! tak proč do prahy, proč tam jedeme?

no jeli jsme někam do nějakýho rehabilitačního zařízení asi 100kiláků od brna, takže bych tak tipla na nějaký místo na vysočině, cesta ..............mlha, teda já jsem měla mlhu, nevnímám, auto zasraný od deště, všechno rozmazaný od kapek, všechno v nějakým oparu..a pak zvoní mi mobil, prima, kdopak to volá?? volala andrea, se překonala, je sedm ráno. oznámila mi, že mi domluvila tu rehabku, že mluvila s primářem a že podnikla ještě nějaký kroky, tak se zítra vydáme zase do prahy, bude tam nějaký lékařský konzílium.

no prima, já v té chvíli nevím nic, nevím co je za den, nevím co bude zítra za den, prostě vymeteno

jediný co mi hraje v hlavě je to jak mi lhali lidi, kterým jsem věřila

jak mi lhali a proč mi lhali.

a tak tupě odpovídám, jasně, ok, ok, ok,

zaklapnu mobil zavřu oči....pak je rehabka, bolest, všechno mě bolí, nemám absolutně chut se s někým bavit, nemám chut na nic, jen zavřít oči a spát.

pak jedeme zpátky, zpátky do pitomýho brna.

nic proti brnu

ale prostě.