................................ano, už je to tak, dnešek je můj, MŮJ velký den DÉ.

13.září 06 - můj příjezd do čech. Mělo to být veselý, veselý zakončení volna před nástupem zpět na školu ve francii, měl to být sled večírků a výletů a smích, zábava, relax. Přijela jsem na pozvání Tomáška a těšila se, na Prahu, na výlety po republice, těšila se na nákupy a setkání s lidma, těšila jsem se, protože jsem v čechách dlouho nebyla, těšila jsem se...........................a krátce po příjezdu z letiště do Tomova bytu jsem seděla u pc a registrovala se sem, na Líbímseti.
Brala jsem to jako přechodnou záležitost, než můj kamarád dokončí zakázku na který dělal a která byla nečekaná, brala jsem to jako zábavu, přechodnou věc, než budu moct dělat všechny věci na kterých jsme se domlouvali, výlety...a tak. Jenže.............jenže všechno bylo v mžiku jinak. Tomáš stále vytíženej pracovně, mý známí tradičně mimo ČR, ale tak, měla jsem líbko:) naivně jsem se domnívala, že prostě napíšu někomu z Prahy, sejdeme se a seznámím se, naivita mi vydržela přesně do chvíle, kdy se mi dostalo asi pěti odmítnutí z rozdílných důvodů, ale výsledek byl stejnej pro mě, a sice ten, že prostě pokud nechci trčet doma a nudit se u netu, nezbyde mi nic jinýho, než jít ven sama. Chodila jsem po Karlově mostu, koukala na labutě, parníky, turisty, procházela se po Praze, v centru, po nábřeží a nějak mi to nestačilo, chtěla jsem někoho s kým bych si mohla pokecat, zasmát se, jít nakupovat, nebýt sama...............Na líbku se se mnou holky sice bavily, ale jít ven nechtěly, u kluků to bylo o něco složitější, hlavně u jednoho, kterej mě dorazil tím, když mi řekl, pro mě naprosto nepochopitelnej důvod, proč se mnou nikam nepůjde, a sice ten, že mu mám říct ještě aspoň jeden důvod proč on, protože to, že se mi líbí, mu přišlo málo.
Další pokusy jsem už nedělala, myslela jsem že než někoho násilím nutit aby šel ven, že bude lepší počkat než Tomáš dodělá práci a pak ten čas využijeme tak, jak mi říkal.
Jenže to se zvrtlo taky, místo aby odeslal zakázku a klid, přibývaly další a další a já jsem najednou věděla, že prostě z výletů nebude nic, ale aspoň jsem si užívala Prahu, sice sama, ale tak:) občas mě Tom vytáhl někam do Jižních čech, kde pobýval jeho táta, kterýmu odevzdával práci a zároveň řešily další a další obchodní záležitosti, no ale v tom místě byla shodou okolností moje kamarádka Chriss s její matkou, která mě v tý době přišla jako v pohodě. Paradox.................teď si říkám, jakej to byl omyl.
S Andreou jsem se setkala ještě předtím než jsme přijeli k ní poprvý do Jižních čech, v jednom pražským Océčku, fakt mi přišla vpohodě a rozhodně jsem odmítala, všechny zvěsti o jejím chování. Brala jsem to, že s ní má Tomáš nějakej svůj problém a dál jsem nad tím nepřemýšlela. Měla jsem. Vůbec celkově bych měla víc myslet......................

první víkend v Jižních čechách - myšleno přes noc. Přijeli jsme tam původně na 2hodiny, z kterých bylo celý odpoledne, pak pozvání na večeři a následně pozvání na celej víkend. Tomáš to vlastně uvítal, nemusel jezdit sem a tam, a já taky. Konečně!!!! (další paradox... ) konečně jsem nebyla sama, byla tam kamarádka Chriss, její matka Andrea, bylo tam co dělat, měli koně, mohla jsem jezdit, prostě jsem to brala jako fajn strávený výlet. Když mi volala má mamka, abych přijela na 2dny zpátky do Paříže, abych tam pohlídala jednu z našich psích slečen Čokinku, nechtěla jsem. Né že bych nechtěla pohlídat mamčinýho miláčka yorka, jen jsem nechtěla být zase sama, sice doma, ale sama.. tehdy Tomáš přišel s nápadem, že by se dalo zařídit, aby Čokinu převezli jeho známí letadlem, dokonce to domluvil i s mou mamkou a všechno se zdálo být v pořádku a zařízený, všechno se zdálo být.................jenže nebylo.
Od určitýho roku je přeprava psů na palubě letadla zakázána, všichni nez rozdílu se musí převážet v zavazadlovým prostoru....tady byl trochu zádrhel, protože Čoki by to nezvládla, trpěla nějakou formou klaustrofobie, nicméně se domluvilo, u tý společnosti, že povolily vyjímku. Jenže..............jenže zasáhla ruka člověka a když potom volali z pražskýho letiště Tomášovi, že tam mají v přepravce mrtvýho yorka, co s ním...bylo mi dost zle, ještě hůř mi bylo, když jsem si uvědomila, že za to můžu svým způsobem já, protože nebýt mý sobeckosti, odletěla bych domů a mamčina Čoki mohla žít, a úplně nejhůř mi bylo, když jsem se dozvěděla, kdo za tímhle "omylem" stál.
Říct to mamce, byl fakt obtížnej úkol. Zklamání a smutek, zlost..............bylo mi mizerně. Hrozně. Nesnesitelně, nepopsatelně. Byly jsme spolu domluvené že se sejdeme na německých hranicích, byli jsme už v Praze když jsme se na tomhle domluvily a mě jaksi nenapadlo, jak se tam dostanu, myslela jsem že třeba Tomáš mě tam hodí..........jenže nemohl...byl někde mimo byt a řekl mi ať si vezmu taxi, že to bude nejlepší, udělala jsem jak mi poradil, zavolala, vysvětlila, souhlasila s cenou a pak už jen čekala než dorazí auto, nasedla jsem a vyrazili jsme směr hranice Rozvadov, v průběhu cesty mi mamka volala, že nemusím jezdit až tam, že se sejdeme v Plzni, myslela jsem že u babičky, a byla jsem ráda.
Průběh cesty bych normálně nevypisovala, kdyby se nestala věc, která odstartovala můj "prodloužený" pobyt v čechách. Ono to nastartovalo vlastně to cestování našeho pejska v zavazadlovým prostoru s následkem smrti, kvůli lidské zlosti, kvůli lidské pomstychtivosti, která se nejvíc dotkla mé mamky a přitom původně byla mířená proti úplně jiné osobě. No takže, v průběhu cesty do Plzně nás zastavilo auto, myslela jsem že je to kontrola, nevím, já nevím co jsem si myslela, možná nic, nevím, stejně jako úplně přesně nevím jak jsem se ocitla na jedné klinice blízko Plzně a můj následný pobyt na týhle klinice mě jen utvrdil v tom, že si lidé kteří mají peníze, případně peníze a moc, tak tihle lidé si můžou dělat, téměř cokoliv :(
Smutný, ale pravdivý.
Druhej den mě Tomáš vyzvedl, a odvezl na letiště s tím, že se mám vrátit domů, neřešit, nechtít nic nikomu říkat, vrátit se a zapomenout. Jenže já jsem se rozhodla špatně, vrátila jsem se do domu v Jižních čechách, vrátila jsem se proto, abych paní Andrei řekla, že se chová jako mrcha a že ke mě se takhle ještě nikdo nechoval. Musela jsem mít nějaký dočasný zatmění..........................já nevím prostě, nedokážu říct, co jsem si od toho slibovala, asi hlavně to, že si prostě nemůže dovolit chovat se jako mrcha ke všem. Nevím, ale dneska vím, že TO byla chyba. Má první obrovská chyba.

26.září - den který odstartoval můj "prodlouženej" pobyt, den kdy měla Andrea schodou okolností svátek, den který mi ovlivnil pár měsíců života. 26. září 2006 odstartoval můj prodloužleněj pobyt v čechách až do dneška. Den, který tohle celý začal.

Líbko, Šmudlík.....................city.........................špatný, špatný, totálně špatný.
Někoho chtít a nemoct ho mít, co mít, ale ani vidět............být zavřená v objektu a nesmět nic z toho co jsem normálně mohla, bez nikoho kdo by mi vysvětlil co se děje, co se proboha!!!!! děje, naši....nedostupní, Tomáš bůhví kde, Andrea najednou úplně v jiným světle....najednou všechno v jiným světle, city který mě ničily objekt v kterým jsem musela být, najednou musela!!! žádnej víkendovej pobyt, žádný chichichacha a jěždění na koni, večeře a povídání, objekt - dům, zahrada a tečka. A člověk kterej mi každou minutu dával najevo, že je to ona pánem situace, že si to může dovolit a taky dovoluje a já v tom všem a všechno se to umocnilo Líbkem................klukem kterýho jsem chtěla, tak moc.............a nemohla, nemohla jsem se s ním ani vidět, natož se nechat vtáhnout do spárů lásky, nebo zamilovanosti, ničeho prostě, jen dům a já........................a lidi který jsem nesnášela. A pak................další rána, rána a  vysvobození zároveň, Šmudlík se seznámil prostě s jinou slečnou, s holkou která byla volná, pro něj, která byla volná a mohla s ním být, teď hned. Konec..............těžký, těžký...nezvládla jsem to. Totálně jsem to pohnojila. Cítila jsem se děsně. V kleci, zavřená jako zvíře v kleci a ................. všechno mě ničilo, odpovědi jsem neměla, ničemu jsem nerozumněla, nechápala jsem JAK je tohleto možný....a v hlavě pořád Šmudlík...........potřebovala sem ho dostat z hlavy, na líbko jsem nechodila, ale to nestačilo...né mě, neuměla jsem to zvládnout, nevěděla jsem..............nic. NIC, jenže potřebovala sjem aspoň NĚCO, tak jsem si to "něco" dopřála. DRUHÁ velká chyba ............... koks. Nejdřív ok, fajn, neřešila jsem depky z toho jak jsem někde nevím proč, nevím jak dlouho, nevím.............jak nic nevím, jenže Šmudlík byl pořád tak nějak.............a tak jsem ho chtěla vytěsnit definitivně. Má TŘETÍ obrovská chyba. KOKOT, původně to měl bejt jen dočasnej úlet, jen pro vymazání kluka kterýho jsem nemohla dostat pryč a myslšnky na něj mě ničily, jenže s kokotem to celý začalo a končilo.

..až dodneška.