13.Březen 2008,22:50

Bylo to náročný, mluvila jsem s našima, zase se mi oživilo všechno to..všechno.

Táta měl narozeniny, včera. Strašně moc jsem ho chtěla slyšet, popřát mu, na chvíli prostě slyšet jeho hlas, a nemyslet...jen se nechat pohladit.Mám pocit, že jeho hlas hladí, už jako malá jsem milovala když mi říkal pohádky před spaním, pokaždý když to šlo, jsem si je nechala říkat od něj, mluvil francoužštinou, to když jsem byla hodně malá, později, asi když pochopil, že já skutečně nebudu z těch, co by nějaký jiný jazyk, krom mateřštiny zvládly, později přidával česká slůvka, a když jsem byla starší, tak jsem chtěla aby mi pohádky vyprávěl jen francouzsky,

Líbí se mi ten jazyk, je naprosto kouzelnej. Škoda že nějaký to kouzlo nepřeskočilo i na na mě:) no nic, stane se:)

Takže když jsem včera ráno vzala mobil, chtěla jsem slyšet tátu, a tak jsem zvolila netradiční cestu, a sice, volala jsem nejdřív k němu do práce. No jenže, ..jenže zapomněla jsem jaksi, že už nepracuje ve francii, tudíž jaksi ten telefon nezvedne někdo mě známej, ale že pracuje jinde a tak po odříkání mé, pracně nacvičené, věty jsem se dočkala poměrně dost rychlé odpovědi, nicméně, jsem nerozumněla ani zbla:( no, takže jsem se dokopla k tomu abych svou větu zopakovala pomalu, a doufala jsem, že na druhé straně té osobě dojde, že je to maximum co zvládnu říct
a nějak mi třeba pomůže:) nevěděla jsem jak, ale věřila jsem, že čím pomaleji budu mluvit, tím to bude lepší, nebylo. Přešla jsem na angličtinu, né že bych v této řeči excelovala, to ani omylem, ale aspon něco v krizových situacích, a tohle rozhodně krizovka byla, zvládnu vykutat, bůhví odkud, ale zvládnu. Zajímavý je, že když dojde na krizovku, nepoužívám němčinu, byť to byl můj školní jazyk, anglinu do mě hrnula maminka vrchem spodem leč bez valných výsledků:) až na tyhle krizovky, zacož jí patří můj dík:)

Ale zpět k včerejšku, no takže jsem prohodila pár anglických slov pospojovaných do divných tvarů, nějakej ten infinitif sem, nebo tam, co na tom, hlavně aby mi na druhý straně rozumněli a třeba mi řekli, to co jsem chtěla vědět, a sice, mluvit s mým tátou. No na druhé straně se po mý rádoby angličtině ozvalo frknutí:) a ten člověk (netuším, jestli to byl muž nebo žena, nějak to nebylo jednoznačný) mi dal odpověd, která byla hodně francouzská, jen letmo jsem zachytila náznak anglických slůvek, takže jsem se vytasila s prosbou o opakování, nebot jsem nerozumněla a jako zavěsit a nic nevědět..to mě  vůbec nenapadlo, proč zvedat kalhoty když brod je ještě daleko:) po pomalejším zopakování se mi podařilo rozluštit několik členů a slov který v celku nedávaly smysl, fakt nechápu, že všichni nemluví češtinou jako já:)) no ok, ale faktem je, že by to dost mnoha lidem usnadnilo komunikaci, především mně:) takže jsem pokročila v rozhovoru řekla bych nikam, a požádala jsem pouze o anglickou odpověd a bylo mi po několika odfrknutí vyhověno, asi jsem fakt měla smůlu na osobu, které prostě anglina nepřirostla k srdci, nakonec, francouština je hezkej jazyk, a proč by někdo kdo se s ním v poho domluví všude,  měl umět ještě anglinu:) no takže mi to po pár frknutích bylo dopřáno ale moc to na výsledku neměnilo, vlastně jen jedno, a to, že můj táta k telefonu nepřijde, protože tam není. Sláva. 30minut a věděla jsem že není v práci:)

Potom jsem volala na linku domů, úplně chybně jsem se domnívala, že se ozve záznamník, a já našim řeknu vzkaz, špatný odhad situace, zvedla to nějaká osoba, která nebyla ani mamka, ani nikdo koho bych znala, a vzhledem k tomu, že jsem se vyčerpala se slovní zásobou při předešlým hovoru, jsem prostě chvíli mluvila česky:) a pak jsem to se slovy i´am sorry ukončila.
No, a zbyla mi poslední možnost, zavolat mamce, přesně to, co jsem nechtěla jsem udělala. Né že bych s mamkou mluvit nechtěla, chtěla bych a moc, jenže respektuji to, že ona se mnou mluvit nechce, a mě nedělají naše hovory dobře, je těžký se vyrovnat s tím, když s vámi blízký člověk mluvit nechce, jedno z jakých důvodů...ale když aspoň ty důvody znáte, snadněji se v tom orientujete, já ten důvod neznám a už se v tom neorientuji vůbec a prostě, chtěla jsem se tomu vyhnout, no, nevyhnula. Dovolala jsem se jí a bylo mi řečeno, at zavolám později odpoledne, navečer, že to už budou oba doma.

"Doma".................domov..naši..bylo mi najednou tak smutno, já žádnej domov nemám.
Domov byl pro mě místo, kde byli mí rodiče a já, jedno kde, prostě místo, kde jsme se sešli, najednou..........najednou oni jsou někde a nechtějí se mnou mluvit...........a já jsem tady...a mluvit s nimi nejen chci, jsem tady a nevím co bude, až se uvidíme, nevím, nedokážu si představit, že by mi jen řekli ahoj, a zavoláme si, někdy.

Bylo kolem poledního, když jsem zapnula líbko, a chtěla jsem prostě nemyslet, vplout do diskuze a odreagovat se, a to se mi povedlo vskutku dokonale :)

Je opravu ironií někomu napsat něco, co pak obrátíte proti dotyčnýmu tak, aby to vyšlo ve váš prospěch. Je to takový ten alibismus obalený v kliše jako je slovo -  důvěra a taky provoláváním vět o tom, jak je protějšek nad věcí, stačila jediná má větička v diskuzi a celý tohleto jeho "nad věcí" bylo jednoduše řečeno v prdeli.
Nedostatek sebevědomí a nedůvěra v sama sebe udělala z toho dotyčnýho člověka, kterej mě neustále něco vyčítal, podezříval mě z věcí který tak mohly být, ale taky nemusely, jednostranný závěry, na kterých byl ochotný vystavět další závěry z kterých vycházel a přitom.............přitom to celý bylo úplně jinak.

Ach ano, je lákavé věřit když mi někdo řekne, že je v pohodě, že má svý city pod kontrolou, že můžu mluvit otevřeně, a proč je to lákavý? Protože je to uvolňující vědět, že když řeknu něco o někom, nějakou zmínku, která je jen zmínkou, že si to ten dotyčný člověk okamžitě nevysvětlí jako nějaký "mý důkazy lásky" jako nějakou mou zamilovanost, ale že to prostě jednoduše vezme jako informaci.

Jak málo stačí k tomu, říct kliše? Proč lidé tolik používají kliše, když to tak ne jenže necítí, ale ani netuší, jaký to pro ně samotný může mít  dopad? Výkřiky typu, "jsem upřímný" chci taky upřímnost, končí ve chvíli, kdy tu opačnou upřímnost neunesou, nikdy jsem nestála o upřímnost zabalenou v pláštíku klišé, to není upřímnost, to je rádoby upřímnost, něco co ve skutečnosti může být a většinou taky bývá jinak. Proč bych měla něco takovýho chtít? to nechce nikdo, ale hodně lidí takovou tu neupřímnou upřímnost nabízí a přitom nejsou schopni být sami k sobě upřímní, natož pak přijmout upřímnost od druhých.

toť vše k tomu mýmu předchozímu , jak jsem vplula do diskuzí na líbku abych se rozptýlila, a že se mi to skvěle povedlo, to skvěle nebylo myšleno jako fajn, ani jako ironie, spíše jen takový povzdech...něco jako: "ach jo, zase jsem si myslela že můžu být upřímná, nemůžu, aha"

 

Večer jsem se dovolala našim, mluvila jsem s mamkou i s taťkou, popřála mu k narozeninám, smála se a přitom jsem brečela, tak moc mi chybí, tak moc, že to nejde nijak vyjádřit, tak moc že bych byla schopná udělat cokoliv, jen abych cítila jejich lásku. Můj hlas byl ke konci hovoru zastřený slzami a hrozilo že se rozbrečím do telefonu, bylo by to pro mě pak strašně těžký, takže jsem se snažila hovor zakončit nějak příjemně, bylo pak těžké slyšet mé rodiče, kteří jsou stovky kilometrů daleko ode mě a kteří mi řekli, že mě nechtějí vidět, bylo těžké slyšet je, jak jsou dojatí, stejně jako já.

Později mi trvalo strašně dlouho než jsem byla schopná utřít slzy a už nebrečet, bylo těžký se zorientovat v tom, že jsem slyšela v jejich hlase dojetí, srovnat si to, co mi řekli, že mě nechtěj vidět, srovnat to s tím, že byli rádi, že jsem volala, že měli radost.................srovanat si to pocitově a nějak to zvládnout, přát si a mít, je v tom propastný rozdíl, věřit a doufat...a spojit si své přání s mými pocity, bylo to těžký, protože tomu co se stalo, prostě nerozumím, dokázala bych pochopit, kdyby mi řekli důvod, proč! kdyby mi řekli že mě nechtějí vidět protože...jenže bez toho důvodu je to pro mě nepochopitelný, můžu se obvinit ze všeho co bylo, jenže to mi nepomůže v tom, se v tom celém orientovat, nedá mi to odpovědi na mou otázku proč?

Věřím, vážně věřím tomu, že se dozvím, ten jejich důvod, že se ho dozvím, že ho pochopím a že budu schopná společně s rodiči, opět cítit lásku jejich a svou k nim, naši lásku, vzájemnou, že budu vědět, že mám zase domov, místo, které může být kdekoliv na světě, pokud tam budou mý rodiče, místo, které pro mě znamená strašně moc, místo, které teď cítím, že nemám...

 

 

 

 
vloženo: Jenny.Dee
Permalink ¤


2 Komentáře:


  • 19.03.2008 16:42:46, Jan.Everwood

    Tak takhle to tedy dopadlo.. :-( taky ted se svými rodiči nedobrovolně prožívám jednu menší krizi..ale takhle zlý to asi není..táta je věčně někde v luftu a mamka je z toho na nervy, protože si myslí, že ji podvádí..takže denodenně slyším "nářeky" či snad bezmocné volání o radu, na které nejspíš neumím reagovat tak, jak bych měl..když se do toho ještě vmísí moje třiatřicetiletá sestra, která je na nervy z nevyšlého vztahu, je mi opravdu velmi zle..(je to kravina, ale takhle to cítím)

  • 17.03.2008 00:45:59, KaoS

    Jasně že to tak nebude. budeš volná, můžeš jet za nimy na návštěvu a doufám že s nima strávíš nějakej čas v Dubnu. Určitě to bude fajn brambůrko :-)