no takže co ted? co mám ted sakra dělat?

Nicol by dnes měla narozky. všechno je to tak..

tak..živý..

doprdele, co mám dělat.. jedna má část si to, co se stalo vyčítá, kdyby kdyby..kdybych tenkrát mlčela, nechala si

svoje nápady a svoje rady pro sebe, kdybych jí nepobízela

kdyby kdyby sakraaaaaa kdyby..

druhá část ví, že to nebyla moje vina, jenže.

jenže převažuje to, že mám pocit, že za to můžu já.

asi to bude tím, že jsem neplakala, tenkrát.. nemohla jsem, bylo to, jak to říct..dohajzlu, zkurvenej život

proč ji nehledali dřív, proč jí ten blbec neřekl něco..proč jí neřekl tu otřepanou větu o kamarádství,

proč se uzavřela do sebe, proč nepřišla  za náma.  do hájeeeeee, měla jsem tam jít s ní,

kdybych tam byla, věděla bych jak jí pomoct, jenže já..

já jsem šla domů, přijeli naši a já jsem chtěla být s nima. chtěla abych šla s ní, ale já jsem jí řekla, že ne,

že chci domů, že se těším..at jde sama, že to bude lepší, dohajzlu..vážně jsem věřila tomu že to bude lepší.

a ted..ted vím, že jsem měla jít s ní. mohla dnes slavit narozky.

mohla být živá.

jak si mám odpustit? jak?

to nejde. nemůžu. nevím jak.

na věty "nic si nevyčítej" a "není to tvoje vina" jsem už alergická..

kdybych kdyby...proč?

co ted? debilní otázky, stačí mi jedna odpověd.

..................tak moc, tak strašně moc mě to mrzí........................

kdo mi odpustí? komu to vlastně říkám?

říkám to sobě, především. ale já si odpustit neumím.

nejde to.