Sluníčko...

Kapitola čtvrtá

„Neboj, maličká, nikdy nedovolím, aby dostali i tebe.“ Vzal mou tvář do dlaní a políbil mě na čelo. Jeho velké a silné ruce mě vzaly do náručí a odnášel mne pryč…do bezpečí.

„Jsi příliš vzácná, nežabych tě jim nechal. Raději položím svůj život za tvůj, jako má milovaná žena,tvá matka.“ a s těmi to slovy jsem se přitáhla k jeho tričku a …

Sen se rozplynul přede mnou a zůstala jen černočerná tma, jejíž teplá náruč mě lechtala na tváři pomocí konečků svých prstů. Nechtělo se mi otevřít oči, protože to bylo tak příjemné. Neodolala jsem a pohlédla na další uhlovou tmu, jenž se skláněla nad mou tváří.

Pohled tajemného návštěvníka

Dnes jsem musel opět spatřit její zelenkavé oči. Potichu jsem se tedy vykradl ze sídla a zahalen ve stínu zapadajícího slunce jsem kráčel k jejímu domu. Vnikl jsem otevřeným oknem v obývacím pokoji a sledoval její nádhernou jemnou tvář. Opírala se o stěnu přímo naproti mně a jen díky jejímu pravidelnému dechu, jsem poznal, že je naživu. Když se jí na tváři objevila první slza, zpanikařil jsem a rozběhl se jejím směrem. Vzal jsem jí do náručí a odnášel jí do jejího pokoje. Položil jsem ji opatrně na postel, jako by byla keramická panenka a mohla se při mém neopatrném zacházení rozbít.

Sklonil jsem se k její tváři, abych mohl zblízka pozorovat tu krásu a pomocí svých prstů jsem se snažil rozehnat zlé sny, které ji trápily. Mé ruce klouzali po její bezchybné pleti, až se zastavili u jejich smutných úst. Pohladil jsem je a doufal, že její oči zůstanou zavřené. Nemohl jsem odolat těm rtům. Zavřel jsem instinktivně oči. Naklonil se a ochutnal jejich chuť. Připadal jsem si, jako princ z pohádky, který se snaží probudit svou princeznu ze spánku pomocí polibku.

Chvíli po polibku se jí zachvěla víčka a já mohl opět spatřit její smaragdy. Koukala do mých očí a snažila se v nich najít bezpečí. Ten pohled mě vyděsil, a proto jsem jí objal. Nejdříve se jí rozbilo srdce šílenou rychlostí a poté se její ruce posunovaly na mých zádech v opětované objetí. Možná se i usmála, ale nemohl jsem to vidět, protože jsem vdechoval vůni jejich vlasů. Připomnělo mi to chvíli, když jsem ležel v třešňovém sadu obklopen samými květy. Zavřel jsem oči a oddával se vnitřnímu klidu. Zůstal bych tak věčně, dokud mě její ruka nezačala vískat ve vlasech.

„Promiň,“špitla a já se odtáhnul a znovu jí pohlédl do tváře.

„Je to pro mě stejně nové, jak pro tebe.“ Vzal jsem jí za ruku a položil jí na svou hruď, aby uslyšela mé srdce, které právě běželo maraton. Její líčka zčervenala a já jsem znovu chtěl okusit její rty. Naklonil jsem se blíže a znovu spojil naše ústa v polibek. Chvíli byl cítit v jejím těle zmatek, ale nakonec můj polibek opětovala. Trvalo dlouho, než jsem dokázal náš polibek rozdělit. Usmála se na mě a mé oči se znovu zamlžili, jako pokaždé, když jsem měl mít vizi…

Jakou další vizi měl tajemný návštěvník? A kdo je tajemným návštěvníkem....dozvíte se příště :-P ;-)