Sluníčko...

Kapitola druhá

Zavřela jsem oči a přála si, aby to skončilo. Aby ta noční můra zmizela navždy. Sotva uběhla chvíle, cítila jsem nasvém krku jemný vánek, ze kterého mi naskočila husí kůže. A pak ta povědomá vůně, která se linula k mému nosu. Bylo to zvláštní.

Otevřela jsem pomalu své krásně zelené oči a v tom nevyzpytatelném zrcadle zahlédla tvář. Jemnou tvář s mužnými rysy, zavřenýma očima, plnými rty a černými vlasy. Každý by byl vyděšený k smrti, ale já jen obdivovala tu krásu. Zprvu jsem si myslela, že to je jen můj další sen, dokud nepromluvil.

„Neměla bys jí říkat matko, víš to?“ jeho hlas zněl jako temný a hrubý samet. Myslím, že jsem nevnímala jeho slova, jen tón jeho podmanivého hlasu.

„Slyšíš mě, anebo jsi i němá?“ zašeptal mi do vlasů.

„Proč?“ Vzdychla jsem.

„Tví rodiče zemřeli, když ti bylo 6. Není tvou pravou matkou.“ Dýchla jsem na zrcadlo, až jsem vytvořila mlžný povlak a zase jej setřela. Snažila jsem se, aby zmizela tak nádherná tvář. Je to horší, jak noční můra. Před ní neustále utíkáte, ale krásnému snu se jen těžko odolává.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se.

„Tvůj ochránce, tvůj přítel, tvůj milenec, tvůj život.“

„Nemožné.“ Znovu jsem zavřela oči a doufala, že se konečně probudím. Cítila jsem, jak si svou tvář zabořil do mých vlasů.

„Je tak těžké uvěřit, že je to možné. Pochyboval bych, kdybych tě neviděl ve své budoucnosti.“

„Svůj osud si řídíme sami.“ pronesla jsem, jako bych věděla, že to mám říct, ale přesto ty slova nevyšli z mých úst.

„Tak mladá, ale přesto tak dospělá.“ Stále měl zavřené oči a vdechoval nadále mou vůni.

„Vidíš budoucnost, co je v té mé?“

„Bolest, láska, smrt a naděje.“ Bylo to, jako by ty slova byly vryty v kameni osudu a on byl ten, kdo je směl číst. „Čekal jsem věčnost, než jsem tě opět našel. Pořád máš ten sen?“

Rychle a zmateně jsem otevřela oči a mé tělo se zachvělo při vzpomínce na tu uličku.

„Nedáti spát, dokud nepřijdeš na to, proč.“

„Nemůže prostě jen tak odejít a nechat mě v klidu žít.“ řekla jsem se strachem v hlase.

„Sny možná zmizí, ale osud si tě najde všude. Záleží na tom, jak se rozhodneš.“ Znovu jsem zamlžila zrcadlo a setřela ho rukou. Za mou rukou zůstala ošklivá šmouha, ale ta překrásná tvář už tam nebyla. Zůstala po něm jen teplá noc a otevřené okno do koupelny. Otočila jsem se a zavřela jej. Nehodlala jsem se koupat, když by na mě někdo zíral. Svlékla jsem si své pyžamo, vstoupila do sprchy a nechala stékat chladnou vodu na svou tvář. Jeho slova se mi však vryly do mysli. Bolest, láska, smrt a naděje. Ty písmenka se mi neustále ozývaly v hlavě jako ozvěna a já měla pocit, že se můj svět brzy změní.

Doufejme, že líbí...každý komentík potěší :-P ;-)