Svět, kam patřím Kapitola šestá „Mluvíš tu o osudu, který nás čeká, byť se chystám jen odhalit temnotu v tvých očích. Prozraď mi své jméno, tajemný osude.“ pronesla vznešeně. „Uchiha...“ než jsem však stačil doříct své jméno, do oken se opřel ostrý vítr a střepy se rozlétly po pokoji. Kdybych zareagoval jen o vteřinu později, její tvář by hyzdili šrámy a spousta střepů. Skryl jsem jí a sebe pod její deku a strhnul jsem nás vedle postele, která nám poskytovala dostatečné krytí proti náletu těch ostrých nožů. Ani jsem si nevšiml, že moje ruka, která držela naši ochrannou zeď, je zraněná, dokud jsem nezašpinil pár kapkami koberec. Vstal jsem a popadl velkou rychlostí batoh a začal do něj házet její nejpotřebnější věci ze strachu, že vše bylo prozrazeno. Věděl jsem, že nemáme čas. To bylo jen upozornění od přicházejícího nebezpečí. Jen na mě němě koukala a třásla se po celém těle, jako by cítila to přicházející zlo. Když už jsem měl většinu jejích potřebných věcí sbalené, přes okno lehce přeskočil muž v tajemné kápi. Zahodil jsem přebytečná zavazadla, postavil jsem se do obranné pozice a vytáhl svoji katanu, abych uchránil to, co je mi nejdražší. Nepřemýšlel jsem na ničím, jen jsem poslech svůj vycvičený instinkt bojovníka a chtěl se vrhnout vpřed, dokud nepromluvil… „Co blbneš, brácho?“ ozvalo se zpoza kapuce. „Ty jsi ale baka!!!“ řekl jsem hodně naštvaně a pořádně jsem tomu muži jednu natáhnul, až spadl na zadek. „Co tady děláš?“ „A můžeš mi říct, co tady laskavě děláš ty?“ řekl. Jeho tvář už zdobili nejen blonďaté vlasy, ale i pěkně modrá modřina a jeho pomněnkové oči jiskřily vztekem. Tušil jsem, že až odsud vypadneme, přijdou výčitky a určitě i nějaká ta přátelská bitka. Sice nebyl mým pokrevním bratrem, ale stejnak bych ho za nic nevyměnil. Vždy mi totiž kryl záda. „Nemáme čas, vezmu její věci, ty jí a mizíme odsud. Začíná to tu být dost horký. Půjdeme na bezpečné místo. “ Jemu jsem hodil její věci a vyděšenou Sakuru jsem si vzal na starost já sám. Vzal jsem jí do náruče, ale ona se nechtěla jen tak vzdát bez boje. Začala mě kopat, škrábat a kousat jen, abych jí pustil ze svého pevného náručí. Její chování bylo pochopitelné, ale taky mě to dost bolelo. Vyběhli jsme společně do tmy plné nástrah. Zahnout 2x vlevo, 3x vpravo kolem nového nákupního střediska, úzkou uličkou přes park a pak tajné dveře úkrytu. Myslel jsem, že jsem cestu úplně zapomněl, ale mé kroky vedly správným směrem. Naruto nám byl těsně za zády a ještě se snažil zametat stopy. Není v tom moc dobrý, ale ještě lepší než nic. Zavřel jsem za námi dveře a znavenou Sakuru jsem odnesl do svého pokoje ve 3 patře. Položil jsem ji na postel a přikryl jí. Momentálně mě čekalo dlouhé vysvětlování nejen mému příteli, ale i naší velitelce. „Sasuke UCHIHO!!!“ rozeznělo se úkrytem. Jsem mrtvej.
Jméno bylo prozrazeno…určitě vás to nepřekvapilo, ale pořád to ještě mohl být třeba Itachi. :-D V příštím díle se prozradí mnohá tajemství. Čekám komentíky, ať můžu dodat další dílky. |
