Výjimečná epizoda druhá Kapitola devátá Sasukeho pohled Neníuž cesty zpět. Už nemůžu otočit své nenápadné černé audi a vrátit se nazpětstezkou zklamání, zrady a bolesti, kterou jsme prošli společně. Přál bych si,aby byla jiná možnost mezi všemi, ale není. Každouchvíli jsem pohlédl do zpětného zrcátka a kontroloval jsem svůj nejcennějšínáklad. Cesta bude velmi dlouhá a já musím zajistit, aby ta dívka na zadnímsedadle, která tiše dřímala, se neprobrala do brzkého rána. Ani jsem se nestihlrozloučit se svými přáteli, dokončit školu a vynadat mojí ex snoubence. Čekaljsem od ní čestné jednání. Dokonce se zdálo, že bychom mohli být dobrýmipřáteli. Měl jsem ji prokouknout už na začátku a Sakuře se omluvit. Cožpak mimoje zatracené ego dovolí jen malý krůček k laskavosti a odpuštění? Odpověďjistě poznám už velmi dlouho. Nedokážu vysvětlit své pocity, kterými měrůžovláska naplňuje. Chvíli hněv, zloba a pak láska, bolest, pochopení. Znovujsem se kousl do rtu, abych zahnal ty ohnivé myšlenky a můj pohled se stočil nakřivolakou silnici ubíhající mi pod koly auta. Je potřeba se zastavit prozásoby. MožnáSakura dokáže přežít na lidské stravě, ale já jsem upír a můj hlad dokáže zažehnatjen sladké rudé víno. Už jen při té myšlence se mi prodlužují špičáky aodolávám volání krve toho muže, co běží lesem. Co přimělo tak ubohé stvoření vydatse na cestu pustým lesem tak pozdě v noci? Znovu jsem se nadechl a zavřelokénko u spolujezdce. Příliš velké lákadlo, abych zvládl odolat. Jedu stezkou anohy se mi třesou strachy. Co když to nezvládnu dobrzdit. Jak mohl člověkvymyslet tak blbou věc jako boty na kolečkách? Pomyslím si. Nechápu, jak jsemse mohla ukecat. Cesta najednou, jako by byla užší a víc z kopečka. To ani nenímožné. Proč se ty protivné brusle nezastavují. Já už nechci. Sasuke, kde jsi?Prosím, pomoz mi zastavit…šeptám do ticha. Nikdo však mé prosby neslyší a mévzlyky nevidí. Najednou v dáli zaslechnu smích, jeden je tak krásný a podmanivýa druhý jak vypuštěný z domu hrůzy. Čím blíž se přibližuju, tím víc se obávám,co v té dálce uvidím. Nejprve blond dlouhé vlasy, pak černé, jak uhel. Jedendruhému v náručí. Jak jen mohl, pohřbít naši lásku? Polkla jsem vzlyk a točícíse malinkaté kruhy mě nesli ještě blíž. To moje utrpení snad neskončí. Zavřelajsem oči a doufala, že mě někdo zachytí, abych nespadla na …jak se vzali na téstezce ty ostré kameny? V tom okamžiku jsem zavadila o sprostou větvičku. Kdobyl ten nedbalý a hodil sem, tak nebezpečnou věc? Nohy se mi motaly a jádoufala v co nejrychlejší pád … mé tělo padalo jak ve zpomaleném filmu a jástále ve skrytu duše doufala, že mě někdo zachytí… Museljsem se nějak zaměstnat. Moje oči však zaujalo něco jiného. Jen letmý pohled zasebe a v očích dívky jsem spatřil moře, velmi rozbouřené moře. Zastaviljsem u kraje silnice, čekajíc na výbuch jejího hněvu. Měla na to právo, i jábych si jednu vlepil, kdyby to pomohlo. V jejich nádherných očích, ty jež miučarují pokaždé, když jen koutkem zavadím o jejich krásu, se zračil hněv, kterýse přeléval v zoufalství a bolest jako by ve mně viděla mučitele. Co Sakura udělápři střetu se Sasukem? Zničí ho svou silou nebo …? Pokračování v dalším díle. |
