Opět se vracím na scénu :-D. Prázdniny jsou už v čudu a opět se většina z nás navrací do školních lavic. Určitě vás trochu potěší, že jsem připravila několik nových příběhů na pár SasuSaku. Bohužel se mi zatím nepodařilo dokončit Svět, kam patřím a tápu v temnotách a vůbec nevím, do kterých hlubin mám vkročit. Doufejme, že se bude líbit. Budu ráda za každé momentíky. Kapitola první Černé závěsy, ponurý nábytek, slabé osvětlení, notebook a spousta spisů ležících kolem mi dělá poslední dobou více společnosti, než ta červenovlasá holka na rohu ulice… Malým skromným bytem se roznesla hlasitá písnička Devil wouldn´t recognize you… a má ruka zašátrala kolem, aby našla zdroj toho otřesného zvuku. Nikdy bych si nemyslel, že budu tuto písničku opravdu nenávidět, ale to bych se nesměl přidat k nim. Otevřel jsem nevrle své černé oči a podíval se kolem. Pohlédl jsem na hodiny na nočním stolku, které právě ukazovali půl 2 ráno. Nedočkavý volající už vzdal své snažení, když se mi konečně podařilo najít ten křáp z roku nula. Nikdy si nadají pokoj. Vytočil jsem číslo zpět a … „Policejní stanice, u telefonu strážmistr Karimani!“ zařval pyšně. „Nemusíte tolik do toho telefonu řvát, agente! Jsem už dokonale vzhůru.“ „Promiňte, právě nám byl ohlášen zločin a velicí nám přikázal, abychom vás sehnali, pane, ale doma jste nebyl a nehlásil jste se na telefonu.“ „Dej mi adresu.“ řekl jsem vztekle a vzal jsem svůj blog ze svých kalhot a rychlými pohyby tužky jsem napsal adresu, kterou mi hlasatel nadiktoval a položil je zpět. „Vzkažte, že za 20 minut jsem tam.“ a než agent stihl odpovědět, zavěsil jsem. Nesnášel jsem, když mě někdo vyrušil a rozhodně jsem neměl náladu se s někým vybavovat. Jsem samotář a s nikým nespolupracuji. Natáhl jsem se nespokojeně po svém oblečení a začal jsem se nemotorně do něj soukat a pokoušel jsem se vydávat, co nejméně zvuku. Usnul jsem sotva před hodinou a oni si dovolí mě vzbudit. Červenovlasá žena vedle mě se zahemžila a já doufal, že se nevzbudí. Její tělo mě ještě před chvíli hřálo. Nikdy bych si netroufal říct, že má bývalá spolužačka klesne až na takové dno. Bohužel jsem ji nejednou tahal z vězení a z dluhů, ale teď si našla práci, která ji začala živit. A i já se stal občas jejím klientem.
„Už odcházíš?“ zašeptala do tmy a já neodpověděl. Právě jsem si navlékal do svého kabátu a černých rukavic. Zapálil jsem si cigaretu a položil několik bankovek na stolek, kde předtím ležela má zbraň. Nikdy jsem se s ní neloučil, tak proč bych měl začít dnes? Otočil jsem se a vytratil se temnými uličkami.
Zastavil jsem se pod blikající lampou a mé myšlenky se vrátili opět o 15 let zpátky. Nikdy jsem neměl dokonalou rodinu. Měl jsem matku, otce a o 7 let staršího bratra. Ten večer se na noční obloze třpytily hvězdy, jako každý večer před tím. Já a můj bratr jsme je pozorovali dalekohledem ze střechy našeho zahradního domku a on mi pořád ukazoval nové a nové souhvězdí.
Miloval jsem hvězdy, jako bych tam byl s nimi a mohl uniknout před zlými slovy matky a otce, kteří se neustále hádali. Pokaždé, když jsem pohlédl do okna našeho domu, viděl jsem dvě siluety, které tančili v nekonečném hněvu a pokaždé, když mé oči zabloudily na ono místo, mě můj bratr pohladil po tváři a vyprávěl další příběh, až jsem zapomněl a mé myšlenky létaly v oblacích s draky, samuraji a tajemnými bytostmi.
Když jsem bezpečně přistál na zemi se svými představami a otevřel své uhlové oči, slyšel jsem jen mrazivý klid.... |
prosím napiš další díli a dokonči Pod rouškou temnoty.