I kámen někdy změkne (Sasusaku) Kapitola třináctá O dva roky později U Sakury „Sakuro, jsi dobrá. Už nemám, co bych tě učil.“ „Opravdu, mě spíš přijde, že bych se mohla učit pořád.“ V tom zaplakalo malé děťátko, které spalo opodál v houpačce. V mžiku byla Sakura u něj a hladila ho po vláscích. -Flashback- Celé těhotenství se o Sakuru staral Kemi. Byl ji oporou, i když mu řekla, že ho má ráda, ale nemiluje ho, nezlobil se na ni. Těšil se na to maličké, co Sakura nosila pod srdcem. A Sakura v srdci zase našla opěrný bod a to bylo teď její maličké, které nosila už skoro 9 měsíců. „Sakuro, ten oběd byl vynikající. Jak se má malé? A jak se cítíš ty?“ „Malé se má moc dobře. Pořád mě kope. Ale já se cítím jako nafouklej balón.“ Kemi se zasmál. „Můžu?“ „Ale jistě, hned jak mě zase kopne, řeknu ti.“ „Počkej, teď, tady,“ řekla a přesunula Kemiho ruku na svém břichu o 10 centimetrů do leva a on ucítil kopnutí. „No jestli bude po jeho otci, tak to se mám na co těšit.“ tohle Kemi nechtěl. Nechtěl Sakuru ranit, ale prostě si to neuvědomil a někdy na to zapomínal a pak se hodně dlouho Sakuře omlouval. „Promiň, už zase.“ „To je v pořádku,“ řekla jako vždy, i když ta rána v jejím srdci jí pěkně zabolela. Nakonec se usmála a rozcuchala Kemimu vlasy. „Chci ti ukázat jedno překvapení. Pojď.“ řekl a vzal jí za ruku. Vedl jí do patra a tam otevřel dveře, před tím si ale vynutil, aby Sakura zavřela oči. Když je mohla zase otevřít, uviděla nádherný dětský pokoj. „Vím, že to není nic moc, ale …“ Než to stihl doříct, Sakura řekla…„Je to opravdu nádherný.“ A v tom stejném okamžiku chytla do podbřišku křeč a vykřikla. Kemi se polekal a zmatkoval, nevěděl, co mám dělat. Sakura ho chytla za rukáv a řekla: „Kemi, uklidni se. Vezmi mi tamhle tu tašku, a doveď mě do nemocnice. Jsou to teprve první stahy. Bude ještě trvat několik hodin, než budu skutečně rodit.“ Tyto slova ho uklidnila. Vzal tašku a Sakuru do náruče a odnesl jí do nemocnice. Když už byla na porodním sále 3 hodiny, začal být hrozně nervózní, i když to nebylo jeho dítě, stále měl Sakuru rád. Pak Sakura vykřikla, „Sasuke!“ a bylo po všem. Za pár minut přišla sestřička a nesla malý uzlíček peřinek. „Tak tatínku, tady máte krásného a zdravého syna. Maminka je sice vyčerpaná, ale bude v pořádku.“ „Ale já nejsem tatínek, já jsem strejda,“ řekl Kemi. „A navíc, nevím, jak to malé mám držet.“ „Aha, ale to nevadí, pojďte sem. Tak pěkně ho chytněte za zadeček a hlavičku vám položím sem. Tak a teď opatrně. Maličký je křehký. Tak až přijde tatínek, tak ho potom zaveďte k novopečené mamince.“ „Rád bych, ale před několika měsíci zemřel.“ Za pár minut přišel lékař a vyzval Kemiho, aby šel za ním. Kemi přikývl a šel za ním, a vzal sebou malého a vešli do kanceláře. „Děje se něco?“ zeptal se ho Kemi. „Ne, ne…Maminka se za pár hodin probere a bude v pořádku, takže mi vyřídíme spolu veškerá papírovaní Kemi. A moc ti gratuluju, máš moc hezkého syna. Takže jaké mu dáte jméno, už jste se se svou přítelkyní domluvili.“ zeptal se lékař. Kemi se na něj zamračil. „Promiňte, asi jdu na vás moc rychle, ale rád bych to papírování měl už za sebou.“ „Omlouvám se,“ řekl Kemi, „já jen…že nejsem jeho otec…“ „Aha, tak to se omlouvám. To jsem nevěděl.“ „Vím, že kdyby tu teď byla Sakura, řekla by, abyste mě napsal, že já jsem jeho otec, ale to já nechci.“ „A co tam tedy teď mám napsat?“ zeptal se doktor. „Dobře, takže otec Sasuke Uchiha. Matka Sakura Haruno. A jméno jsem měl čest vybrat sám, bude se jmenovat Sanio Haruno.“ „Dobrá, tak a je to tam napsané.“ „Vyřiďte mamince velké gratulace. Ale tady máte rodný list.“ „Copak se děje, že mi ho už dáváte teď?“ „Kemi, známe se už hodně dlouho.“ Kemi se zarazil. „ Ale tady v Ohnivé, se nikdo nesmí dozvědět, jméno jeho otce. Uchihy tady nikdo moc nemusí, a mohli by tomu malému stvořeníčku ublížit. Tak proto ti dávám pravý rodný list a pak vám dojde ten druhý falešný, kde budeš uveden jako otec. Takhle to nikdo nebude moc dokázat, že to není tvůj syn. Ale i tak buď hodně opatrný.“ „Díky máš to u mě.“ Pak se Kemi vrátil k Sakuře i s maličkým. Právě otvírala oči. „Ahoj,“ zašeptala. „Ahoj Saky, je nádherné.“ „A co je to?“ zeptala se Sakura. „Ty to nevíš?“ „Ne, promiň, ale měla jsem větší starosti.“ „A jaké prosím tě.“ Ale to už Sakura vypěnila. „Víš jaké to je, když musíš něco velké jako meloun, protlačit něčím o velikosti citrónu.“ Když to dořekla a uklidnila se. Oba se rozesmáli, pak se však ozval malý Sanio. „Podej mi ho, prosím.“ Podal jí malého a ona na něm mohla oči nechat. Připomínal jí malého Sasukeho. Usmála se a pohladila ho po hlavičce a podívala se na jeho vlásky. Měl je černé jako uhel. A když jim malý ukázal svoje očička, byla zelená, jako první jarní tráva. - End Flashback- Nad tím se Sakura musela pousmát a zase pohladila už ročního Sania po vláscích. Což je oba hodně uklidňovalo. „Saky, pro dnešek je to opravdu všechno.“ |
