Sluníčko...

Kapitola třetí

Zbudila se, jako první. Sasuke ještě spal. Jediné vhodné řešení, které Sakuru napadlo, byl útěk. Jemně se Sasukemu vytrhla z náruče a oblékla se. Připadala si tak nějak zvláštně. Spala s nepřítelem Konohy, kterého bezmezně milovala, a on si s ní jen užil. Do očí se jí dostali opět hořké slzy zklamání. Nenápadně se dostala ven ze sídla. Po cestě, po několika hodinách, opět narazila na svoje přátele. Byla strašně nervózní, aby náhodou na ní něco nepoznali. První se ozval Naruto: „Sakuro-chan, tak jsem se bál. Hledali jsme tě snad všude, ale nikde po tobě nebyla ani stopa.“

„Ale prosím tě, Naruto, myslela jsem, že jsem jim na stopě, ale byli to jenom nějací ANBU.“ Řekla nervózně a usmála se. Teda byl to pokus, takže z toho nakonec byl úšklebek.

„A vy jste něco našli?“

„Ano, Sakuro-chan. Kousek od vesnice se toulali velice nebezpeční ninjové, my jsme je chytili a odvedli do vesnice, ale když ses nevracela, Tsunade-shinsou začala mít obavy. Tak nás vyslala, abychom tě našli.“ Shrnul to všechno Sai.

„Tak tedy mise je splněna. Vraťme se do vesnice.“ „Hai,“ ozvali se všichni na ráz. Cesta probíhala v klidu a tichu. Nikdo se neodvážil nic říct. Ve vesnici u Tsunade to Sakura pořádně schytala a za trest musela jít hned pracovat do nemocnice. Tsunade se o ní strašně bála, protože pro ni byla jako její vlastní dcera.

Mezitím ve Zvučné

Sasuke se protáhnul a podíval se na budík na stole, bylo už 10 hodin. Protáhl se ještě jednou a snažil se vyhledat Sakuru, protože zase dostával chuť si to s ní pořádně užít. Nikde ji neviděl. Oblékl se a vyrazil prozkoumat jeho sídlo. Nebyla nikde, hledal jí všude, ale nikde ji nenašel. Tak teď se pěkně naštval. „Takhle si se mnou holčička zahrávat nebude. Nemá právo vystrkovat vůbec ten její nosánek z naší postele. Tak za tohle, že mi zdrhla, jí ztrestám.“ Pomyslel si Sasuke a tiše se pro sebe zasmál. Vydal se tedy na návštěvu do Listové.

Sakura právě dosloužila službu v nemocnici a šla domu, ale její nohy ji najednou nesly na úplně jiné místo. Na její místo, které leželo kousek od Konohy. Bylo tam jezero a kouzelná atmosféra, tam vždycky Sakura chodila přemýšlet a zoufat si. Její tajné místečko. Sasuke byl na cestě, když ucítil známou čakru.

 „Sakura,“ zašeptal a potichu se vydal k místu, kde se měl nacházet. Sasuke se kolem sebe rozhlížel, jestli náhodou někde nespatří Sakuru, ale nespatřil, chtěl zrovna odejít, ale sotva udělal krok, ucítil na svém krku ostří Sakuřina kunaie.

„Sasuke,snad si mi nechtěl zmizet… nebo se snad bojíš?!" Řekla Sakura to poslední slovní spojení, tak arogantně. Sasukeho to ale dost naštvalo, než se Sakura vzpamatovala, držel jí Sasuke ruce a přirazil její tělo ke stromu. Tohle opravdu nečekala.

„Ale Sakuro, za tvůj čin, že si mi zdrhla, tě stihne trest, abys náhodou nevyzradila, kde mám sídlo.“ „Myslíš si o sobě, jak si dobrej co. Ale jsi jenom ubožák.“ „Sakurko, něco ti povím, já se tě rozhodně nebojím a ani mi na tobě nezáleží, vyspal jsem se s tebou jen z rozmaru." To byly poslední Sasukeho slova. Potom jí udeřil a začali spolu bojovat. Na život a na smrt. Ze začátku byli síly vyrovnané. Ale jelikož Sakura sloužila v nemocnici, kde vypotřebovala mnoho čakry. Stačilo málo a Sasuke jí jednou ranou katany srazil k zemi a ošklivě jí poranil na těle. Když se chtěla Sakura zvednout, podlomili se jí nohy a prostě odpadla. Pomalu, ale jistě ztrácela vědomí, zavřela oči, aby je už nikdy neotevřela. „Hmm, tak Sakuro a je konec, a já myslel, kolik ještě spolu strávíme pěkných chvilek.“ „Pěkných chvilek, jak pro koho.“ zahihňal se.

Když už se chystal ukončit její život, uslyšel zvuk. Byli to velmi silné čakry, čakry ANBU jednotek. „Mno pro tentokrát máš štěstí, ale neboj, já se vrátím.“ A zmizel. ANBU našli Sakuru a okamžitě s ní běželi do nemocnice. Sakura začala cítit chlad a jako by se najednou setmělo, ale nejvíc ji bolela Sasukeho slova "vyspal jsem se s tebou jen tak z rozmaru".