Sluníčko...

Kapitola pátá

Sakura se ráno probudila s bolestí hlavy. Roztáhla závěsy a vyšla vstříc novému dni. Měla takovou chuť jít se projít. Cestou potkala Hinátu.

„Ahoj Saky, představ si, že jsem Naruta pozvala na rámen."

„No a jak to dopadlo, chodíte spolu?"

„Ne, byl to propadák, červenala jsem se a Naruto jen žral." Řekla Hináta zoufale.

„To je ale blbeček, já s ním promluvím, řeknu mu, že by vám to spolu moc slušelo."

„Ne Sakuro, jsi hodná ale já už se smířila s tím, že mně Naruto nemiluje."

„Já měla taky blbej den, spíš noc…"

„Co se stalo, měla si hodně práce v nemocnici?"

„Kdyby jen to…"

„Tak co se stalo, napjatě poslouchám."

„Ten večer v nemocnici, byl jako každý jiný, až na to že sem měla dost práce a zůstala jsem tam trochu déle a on jako by to věděl, v okně se objevil Sasuke a …vyspal se se mnou. Chtěl si jen užít."

„To nemyslíš vážně, tohle že udělal arogantní a s nezájmem o holky, Uchiha Sasuke?"

„Jo, nenávidím ho, je to hnusnej a podlej bastard." Sakura a Hináta se chtěli ještě bavit, ale to by se k nim nesměl přidat Naruto.

„Tak já půjdu."Řekla Hináta v rozpacích a chtěla odejít. Sakura ji ale chytila za rukáv u mikiny.

„Ne, ne Hináto, já půjdu, dobře se bavte." Popřála jim Sakura a zmizela. Měla volný den jen sama pro sebe, jak dlouho na to čekala, ale nevěděla, jak ho využít. Pořád se ji vracely vzpomínky na minulou noc, při vzpomínce na Sasukeho dotyky a polibky, se jí drali do očí slzy, tolik jí ublížil.

„Už toho mám po krk. Musím odsud okamžitě vypadnout. Jenže jak mám odejít, když bych tím ublížila mnoho lidem, který mě mají rádi. Narutovi, Hinatě, Tsunade a ostatním.“ Zašeptala a se slzami v očích se zvedla, oblékla se a odešla domů. „Co teď mám udělat!?“ znovu zašeptala a rozplakala se. Plakala celou noc, až nakonec usnula. Zbudila se kolem 11té odpoledne. Dnes také měla volno, takže si mohla pořádně rozmyslet, co bude dělat dál.

Sedla si do křesla a pustila si hudbu a začala přemýšlet nad plánem, jak se nejrychleji dostat od Sasukeho a přitom neublížit někomu.

Už to mám, zabiju se a nikdo mi už nebude ubližovat. Budu se svou rodinou, v zemi ninju. Když se však podívala do kuchyně, na kuchyňskou linku, na nože, tuhle možnost okamžitě zamítla. Jsem zbabělá, ale nikdy bych si nedokázala šáhnout na život. V boji bych se klidně nechala zabít, ale sama to nedokážu. Zavrtěla hlavou a přemýšlela dál. Odchod. To je jediná možnost, ale jak mám odejít? Z dlouhého přemýšlení jí vytrhl ANBU, který se dostal do jejího okna.

Sakra, kdo to je, a co po mě chce? Jen doufám, že to není Sasuke. Prosím, jen ať to není Sasuke. Proběhlo jí hlavou.

ANBU k ní přišel blíže, ona postoupila o krok do zadu. „Co po mě chceš?“ začala se chvět strachem, že je to opět Sasuke a přišel si zase užít. ANBU to trochu vyděsilo. „Promiň, nechtěl… jsem tě vyděsit. P…pomo…zmi.“ Ty poslední slova sotva vyslovit a už se řítil k zemi. Sakura se polekala, ale neztrácela chladnou hlavu. Přišla k němu a najednou uviděla, že ANBU je hodně zraněný a je to muž. Ošetřila mu rány svou čakrou, teda spíš mu zachránila život. Ovázala mu zbylé rány, převlékla ho a uložila do své postele. Chystala se jít k Tsunade a říct jí, co se stalo, v té stejné chvíli ji ANBU chytil za ruku. „Prosím, neodcházej…  Nechoď za Hokage… Nesmím tu být. K…kdyby Hokage zjistila, že jsem tu nechala by….by mě zavřít a na…konec popravit. Prosí…“ Při tom posledním slově, ale upadl do bezvědomí.

Co teď mám dělat? Já těch svých problémů nemám dost, že? Achjo, proč si zrovna vybral moje okno. Proč zrovna mě.

„Dobře, neřeknu o tobě nikomu. Odpočívej.“ zašeptala a odešla. Musí si odpočinout a nabrat síly. Vezmu nějaké léky z nemocnice a za chvíli se vrátím zpět. Za tohle mě Tsunade osobně zabije.

Šla tedy do nemocnice a předstírala, že jí je děsně špatně a vzala si nějaká antibiotika, ale když potkala Tsunade, měla na mále. Tsunade začala tvrdit, že se na ní podívá sama, ale Sakura tvrdila, že za pár dní se to urovná, že dostala střevní chřipku, a že to nechce dál probírat. „No, tak dobře Sakuro, dám ti týden volna, vylež se a odpočiň si. Jde vidět, že ti není dobře. Jsi celá zelená.“ „Hai, Tsunade-shinsou.“ řekla Sakura a rychlostí blesku zmizela. Raději.

Vrátila se zpátky do svého domečku a šla do své ložnice. Z postele se právě zvedal onen ANBU. Blbec, jsem mu jasně říkala, že musí odpočívat, jinak by to taky nemusel přežít. Blbec, fakt. „Ty jsi za ní šla, že?...Ani…ani se ti n…nedivím…cizí chlap…ti vtrhne …d…do domu …“ Pomalu se zvedal a šlo vidět, jak trpí. Sundala mu masku z tváře, když mu léčila rány, měl tmavě hnědé vlasy a hnědé oči a jizvu na levé tváří, ale ta jen podtrhovala jeho pěknou tvář. Měl sportovní postavu, není divu, byl v ANBU a tam padavky neberou. Bylo mu asi 25.

„Ano, šla jsem za ní, ale ne z toho důvodu, jak si myslíš, musela jsem jít pro nějaké léky, které podporují hojení tvých ran. Všechno ti čakrou vyléčit nemohu a o tobě jsem jí nic neřekla. Neboj se. Držím slovo.“ Usmála jsem se a zatlačila ho zpátky do postele. Nebránil se, byl vyčerpaný. „Děku…děkuju ti!“ „Teď spi! Potřebuješ nabrat sílu a nějakej den potrvá, než se ti vrátí síla.“ Jen pokývl hlavou a zavřel očí a okamžitě usnul. Těžce oddychoval. Určitě ten boj, z kterého měl takové šrámy, byl namáhavý. Ku podivu prospal celý den…

V noci jsem šla k sobě do ložnice a šla jsem ho zkontrolovat, aby neměl teplotu. Kdyby se jeho stav zhoršil, musela bych ho vzít do nemocnice. První dny jsou vždycky nejkritičtější. Něco bych si snad vymyslela, že je to můj bratránek nebo tak něco. Z ničeho nic jsem zaslechla slabý výkřik, ale i tak jsem se polekala. Rychle se posadil a znovu zakřičel nějaké jméno. „Kohaku!“ Chytla jsem ho za ruku a začala ho utěšovat. „Klid, neboj. To byl jen zlý sen, tady jsi v bezpečí. Lehni si, všechno bude v pořádku.“ „Ne, nic není v pořádku. Kohaku, kde je?“ Byl jako v agónii. Pak jako by si vzpomněl a rozplakal se. „Kdo je Kohaku? Co se stalo?“ Pomalu ulehl zpět a otočil se na druhý bok a tiše vzlykal. Tak teď mě dostal. Nikdy jsem neviděla tolik bolesti.

Objala jsem ho, opatrně abych mu neublížila. Trochu se mě uleknul, ale pak se zklidnil. Chvíli mu trvalo, než zase usnul, ale podařilo se. Vzala jsem si nějaké věci a odnesla je do obývacího pokoje. Pro dnešek jsem si ustlala tam.

PS: čekám komentíky...nebo sem nedám pokračko