Sluníčko...

Kapitola šestá

Ráno mě vzbudilo klepání na dveře. Už v sedm hodin ráno. To není ani možný. „Sakuro-chan. Sakuro-chan. Dneska máme trénink, vstávej.“ Po tak krátké noci jsem byla celkem nevyspalá, a tentokrát jsem vypadala opravdu blbě. „Kterej blbec?“ zaklela jsem. Když jsem otevřela dveře, objevil se tam Narutův ksicht, kterej jsem měla takovou chuť rozsekat na malé kousíčky. „Sakuro-chan, máme za hodinu trénink. Dělej nebo přijdeš jako poslední.“ Už jsem to nevydržela a měla jsem tik v oku. „Sakuro-chan, nevypadáš dobře, děje se něco? Víš, že mi můžeš všechno říct.“ V té chvíli mi už ujely nervy a já jsem ho jednou ranou skolila k zemi. „Ty idiote, jsem nemocná a je mi blbě. Tsunade mi dala týden, abych se vyléčila. Tak tady přestaň vyšilovat, že přijdu pozdě na trénink. Když jsem sotva schopná dojít ke dveřím a otevřít ti.“ „Ale síly máš pořád dost,“ rejpl si Naruto. To už Sakuře cukala zase ruka. „Tak se měj, Sakuro-chan a co nejdříve se udrav.“ řekl Naruto a raději se rychle vypařil. Další ránu už schytat vážně nechtěl.

Tak, když jí ten blbec vzbudil, vstala a udělala sobě a svému hostu snídani. Ani nevím, jak se jmenuje. Budu se ho muset zeptat. Vím, že jeho pravé jméno se nedozvím, ale i tak. Nějak mu říkat musím. Sakura se zahihňala. Vzala snídani a šla jí odnést do patra svému novému hostovi. Potichu otevřela dveře a podívala se. Ještě spal. To je dobře. Potřebuje hlavně klid, ale ještě než se vzbudí, musím mu převázat rány. Když šla do svého pokoje, stihla si ještě vzít hojivé masti, obvazy a léky s sebou. Přetočila ho k sobě a začervenala se. Bylo to zvláštní mít tady muže, sice k němu nic necítila, ale i tak to bylo divné. Svlékla mu opatrně oblečení (jediné, co na sobě měl, bylo spodní prádlo, kdo by se nečervenal…:D) a odvázala obvazy. Hojí se to pěkně, pomyslela si. Vzala hojivé masti a začala mu je vtírat do kůže. Trochu musela přitlačit, aby se mast dostala všude. V tu samou chvíli se probudil a hrubě jí chytl za ruku. Polekala se.

„N…neboj se. R…rány po…potřebují pře…převázat.“ zakuňkala. Prvně byl zmatený a nevěděl, kde je, ale pak si uvědomil, co se stalo. Pokusil se usmát, ale vypadalo to spíš, jako bolestná grimasa. „Promiň, polekal jsem tě.“ řekl a pustil ji. Byl k ní tak milý, nebyl jako Sasuke, který s ní zacházel, jako s kusem hadru. Byla to příjemná změna. Pousmála se. „To, to je v pohodě. Jen to bylo trochu nečekané.“

Všechny rány mu pečlivě obvázala a podala mu léky.  „Na, musíš si je vzít, aby se ti do ran nedostala infekce.“ Jen přikývl a vzal si je. „Kdo jsi?“ zeptala se tak nečekaně, že sebou jemně trhnul. Neodpovídal. Zase další němá ryba, ať jdou všichni někam. Kdyby každej chlap byl aspoň z části jako Naruto, byl by klid. Zamračila se. To je teda vděk. Člověk se tady o něj stará a on mi není schopnej říct, ani pitomý jedno slovo, jak se jmenuje. Je, klidně ať si nějaký vymyslí, je mi to jedno. I když nemám ráda, když mi někdo lže. Tohle bych přežila.

Šlo vidět, že se zamyslel. „Jmenuju se…jmenuju se… Možná by bylo lepší, kdybys to nevěděla. Pak by se ti taky mohlo něco stát.“ „Za pokus to stojí. Já to risknu, stejnak to tu nenávidím.“ Zamračil se na mě. „Někdo ti ublížil?“ Sklopila jsem hlavu a do očí se mi nahrnuly slzy. „Já se ptala první.“ kuňkla. „Tak dobře, když ti to řeknu, slíbíš mi, že mi ty povíš, co se ti stalo?“ „Stejnak mi nepomůžeš.“ „Ale i tak to risknu. Stejnak to tu nenávidím.“ Usmál se na mě. „Tak dobře platí.“ „Jmenuju se Hakaru Kemi. Jeden z nejhledanějších ninjů. Měla by ses mě obávat. To víš, vrah a zrádce, který stále lpí na své rodné vesnici a občas ji zkontroluje a pomůže tajně někoho zneškodnit. A teď ty!“ „A kdo je Kohaku?“ Zamračil se. Slíbil jí však, že jí řekne všechno. „Kohaku byl můj nejlepší přítel a týmový partner. Měl jsem ho rád, byl mi jako bratr.“ Nepřerušovala ho. „Ale když jsme před měsícem pronásledovali jednoho nebezpečného ninju, dostali jsme se moc blízko Listové a tam jsme taky potkali ANBU jednotku. Trochu jsme zazmatkovali a pustili se do boje, ale bylo jich na nás dva spoustu a my byli vyčerpaní. Při boji jsem upadl a řítil se na mě jeden z ANBU. Věděl jsem, že je konec. Tak jsem čekal na ránu, ale ta stále nepřicházela. Přede mě se totiž postavil Kohaku a ránu zastavil a jeho tělem projela katana. Než zemřel mi, ještě stihl říct, že mě má moc rád, a ať okamžitě vypadnu a pokračuju ve své osobní misi. Sotva jsem se vzpamatoval, naposledy vydechl. ANBU mě pronásledovali, ale ve městě jsem jim zmizel a pak jsem uviděl tvoje okno a cítil jsem tvou léčebnou čakru a tak jsem to riskl. Riskl jsem, jestli mi pomůžeš a zachráníš mi život, anebo mě dorazíš. Ale řeknu ti, bylo mi celkem jedno, co uděláš. Byl jsem na pokraji svých sil, takže bych se nebránil, ač bys udělala cokoliv. Teď už víš všechno a teď začni pro změnu ty.“ „Nevím, kde začít.“ „To je jasné od začátku.“ Pousmál se. „Dobře.“ Všechno mu dovyprávěla, až na pár detailů, o tom, že chce umřít a tak. „A teď mám strach, že se zase objeví, a že mu zase podlehnu. Miluju ho, ale přesto ho z celého srdce nenávidím a nevím, co mám dělat.“ Dokončila nakonec.

„Můžu ti pomoct.“ řekl po dlouhém přemýšlení. „A jak? Nikdo mi nedokáže pomoct.“ Rozvzlykala se. Kemi ji objal a nechal jí plakat a přitom jí hladil po zádech. „Ale já ti pomůžu. Pojď se mnou, pojď pryč z této vesnice. Pomůžu ti zlepšit se ve všech justu a naučím tě i několik zakázaných jutsu.“

Tohle už neznělo tak špatně. „Ale, co když bych se jednou chtěla vrátit. Kdyby se mi stýskalo. „Hmm… klidně se budeš moct vrátit do vesnice, kdy budeš chtít. Stačí, když pak budeš tvrdit, že tě unesl nějakej ninja, abys ho vyléčila a pak tě věznil a tobě se nakonec podařilo uniknout. Jsi tedy pro? Ale pamatuj, když odejdeš ode mě, už se nebudeš moct vrátit zpět.“

Přikývla, ale stále plakala. Chlácholil jí ještě několik hodin, dokud mu nezakručelo v břiše. „Promiň.“ omluvil se. Přestala plakat. „To já se moc omlouvám, ještě jsem ti nedala snídani. To ode mě bylo nezdvořilé, nechat tě o hladu.“ Omluvně se pousmála a podala mu tác s jídlem, který nechala ležet na stolku kousek od ní. „Teď se v klidu najez a zase si odpočiň. Stále ještě nemáš dost čakry. Půjdu se umýt a pak se pustím do vaření oběda.“ „Dobrá, ale s tím obědem nemusíš spěchat.“ Podíval se na hodiny, které měla Sakura u postele, ukazovali chvíli před 12 hodinou. „Jejda to už je tolik hodin, tak to už zřejmě budu vařit večeři.“ „To je v pohodě.“ Usmál se a s chutí se pustil do jídla. Nejedl už totiž asi dva dny a to nepočítal ten den, který prospal.