Sluníčko...

Kapitola čtrnáctá -  závěrečný díl

Ještě není pozdě aneb poslední boj 2/2

„Sakuro, jste důležití oba, ale ty už nemáš skoro žádnou čakru, takže mi stejnak moc tadynepomůžeš. Odejdi, umyj se, převleč se a pořádně si uzdrav svá zranění a pak sevrať. Bude tě potřebovat. Dnešní noc bude stěžejní.“  Sklonila jsem hlavu a s bezmocí jsem uposlechla jejich rad.

Vrátil jsem se, jak nejdřív jsem mohla. Posadila jsem se vedle něj a chytila ho za ruku. Byla tak chladná a okolo jen ticho. Jediné co bylo slyšet, bylo píp, píp, píp.

Neustále jsem mu šeptala do jeho vlasů, že ho miluju a doufala jsem, že ať je teď kdekoliv, tak mě slyší a nakonec jsem usnula.

Narutův pohled

Když přišel Sasuke zpátky, byl zlomený, přišlo mi, jako by mu už nezáleželo na životě. Sakura se objevila v zápětí a díky ní jsme začali vyhrávat. A i přes všechny ztráty jsme zabili nepřítele, ale Sasuketo vážně schytal a teď leží v nemocnici a Sakura sedí vedle něj a pevně mu drží ruku, jako by se bála, že už nikdy neuvidí ty jeho oči. A já je pozoruju přes okno a modlím, aby to přežil, protože je jeho stav velice vážný. Saky by už další ránu osudu nevydržela.

„Naru, on to zvládne.“ zašeptala mi Hinátka do ucha a chytila mě za ruku. Cítil jsem jí přicházet. Najednou to na mě všechno dolehlo a já jí musel obejmout a z očí mi vytryskly slzy velkého zármutku. Nechci ztratit svého nejlepšího přítele, svého znovu objeveného bratra.

„Budu se modlit,“ zašeptal jsem jí do vlasů a ona mě pohladila. Nikdy jsem si nevšiml jejího úsměvu, který mi věnovala již mnohokrát. Dnes jsem ho, ale hodně potřeboval. Bez ní bych to nezvládl a já si v té chvíli uvědomil, že ona je tou pravou. Usmál jsem se od jejích vlasů a svůj stisk jsem ještě zesílil.

Sasuke ho stav byl velice znepokojující a nikdo si nebyl jist, zda přežije tuto noc. Nechal to zajít příliš daleko. Jeho tělo bylo zesláblé a unavené a i přes to se snažil bojovat s nepřáteli. Všechno by šlo hladce, kdyby do toho nemusel přibírat Saky.

Právě hodiny na protější zdi odbíjely půlnoc, když se Sasukemu zastavilo srdce a Sakuru vzbudil řev přístrojů. Okamžitě ho začala oživovat a bušila mu do hrudi. „Nesmíš mě opustit… Prosím Sasuke… Miluju tě!!! Ještě přece není pozdě!!!“ Každé slovo, které řekla, a každou slzu, kterou prolila…jí pálily. V zápětí přiběhla Tsunade, pomáhala jí s resuscitací, ale zdálo se jí, že už je příliš pozdě a chtěla už jen konstatovat Sasukeho smrt… Sakura si nedokázala připustit, že by jí tu její láska nechala. Nechtěla, aby to byla pravda. Přála si zavřít oči a probudit se z tohoto zlého snu.

Přistoupila tedy k jeho lůžku a naklonila se k poslednímu polibku ... už ani nedokázala plakat, chtěla být s ním...chtěla být mrtvá.... naklonila se tedy více k jeho hrudi a položila na ní svou uvzlykanou tvář...co však nečekala, bylo, že se jeho srdce opět rozbušilo a Sakura poslouchala jeho bití a tiché slzy se jí snášeli po tváři na jeho zranění.

„Jsi pro něj život.“ šeptala jí Tsunade, když ji hladila po hlavě, pak se otočila a tiše odešla z místnosti.

„Nikdy mě nesmíš opustit.“ šeptala zděšeně Sakura. Sakura jej chytla za ruku a spojila jejich prsty v jeden.

Uplynuli dva dny než se konečně Sasuke vzbudil. Sakura se slzami v očích ho málem udusila k smrti, jak moc ho objímala. Pak mu líčila, jak jí opustil a zase se k ní vrátil, že ho strašně miluje, a že všechno věděla už od samého začátku.

A chcete vědět, jak to celé skončilo?

Sasuke se Sakurou vzali ještě v nemocnici hned, jak byl schopen sedět. Byla to tichá a malá svatba a za svědky jim byl Naruto a Hina, jejich největší přátelé. Když se Naruto prokecl o jejich sňatku, tak té krásné dívce s růžovými vlasy záviděli všechny ženy v okolí.

Doufejme, že se vám líbilo. Pokud by někdo měl návrh na zápletku na pokračování pisněte mi jí sem a já vám vymyslím pokračko :-D