Sluníčko...

Kapitola třináctá

Ještě není pozdě aneb poslední boj 1/2

Sasuke se stal za těch pár hodin chladnějším než kámen. Je teď bez své lásky, jeho život nemá smysl. Musel se vzdát všeho pro bezpečí jiných. Možná ochrání ostatní, ale on uvnitř umírá bolestí. A tak taky vypadal jeho boj s ostatními.

Sasukeho pohled

Předal jsem Sakuře její věci a odblokoval jsem jí čakru. Nemohl jsem se jí podívat do očí. Nesnesl bych její pohled plný zklamánía nenávisti. Ani sem si neposlech její soud a zmizel jsem. Od ostatních bych kritiku snesl, ale od ní, ne. Nevím, kdy jsem se stal tak slabým? Nevím, co se mnou udělala, nikdy jsem takový nebyl. Na tvář jsem si jako vždy nasadil kamennou masku a šel i přes své zranění do boje. Pořád jsem jí viděl před sebou, jak odchází a nesoustředil se na boj a pak jsem jí uviděl.

Její vlasy sčesané do drdolu, její zbraně a svitky, její černé oblečení a pak ten způsob boje. Opět mě uchvátila a mou nepozornost využil můj protivník a katana mi projela hrudí. Vykašlal jsem krev a upadal pomalu na zem… byl jsem najednou tak unavený, chtělo se mi spát. Podíval jsem se jejím směrem, ukázal naposled svůj úsměv a natáhl k ní ruku. Jako by cítila můj pohled. Otočila se na mě a já v jejích zelených očích spatřil strach….poslední, co jsem slyšel byla její slova… „Miluju tě.“

Sakuřin pohled

Zjevila jsem se na bojišti, co nejrychleji bylo možné. Viděla jsem Sasukeho a jeho boj. Šlo vidět, jak je unavený a nesoustředěný, ale musela jsem věřit, že to zvládne. Vrhla jsem se na naše nepřátele a bojovala velkou silou. To přesně potřebovali, odpočinutou horkou krev. Bojovali jsme už dlouho, ale najednou jsem měla takový zvláštní pocit v břiše. Nutilo mě to obrátit zrak. Zabodla jsem katanu do dalšího protivníka a otočila se. Když v tom jsem uviděla, jak Sasukeho probodla katana a jeho tělo padá k zemi. Natáhl ke mně ruku a já nevěděla, co mám dělat. „Miluju tě.“ Ani nevím, proč mě tyhle slova napadla. Sasukeho přece neztratím, proč mu musím říkat zrovna tohle….

Okamžitě jsem se k němu rozběhla, ale jeho oči už byli zavřené.

„Sasuke nevzdávej to, ještě není pozdě.“ zakřičela jsemna něj a slzy mi stékaly po tváři. Objala jsem jeho tělo a přenesla nás do nemocnice plné dalších raněných. Nemohla jsem ho nechat zemřít, to nikdy nedovolím. Zastavila jsem vnější krvácení, ale nemohla jsem vědět, jak vážná jsou jeho zranění. Předala jsem ho tedy Tsunade, která léčila nejvážnější zranění.

„Tsunade, věřím ti. Nechci ho ztratit, ale musím jim pomoct tam venku.“ Políbila jsem ho na čelo a rychle se rozběhla do náručí další smrti. Byla jsem tak rozzuřená, jak jsem dlouho nebyla a začala bojovat…a když se slunce schovávalo na obzor, jsme vyhrávali. Ani jsem nepočkala na slova díku Hokage a i přes svá vlastní zranění jsem se rozběhla do nemocnice, s nadějí.

Vtrhla jsem na operační sál, kde operoval můj sensee, moje učitelka.

„Sakuro, zatraceně, uvědom si, že tohle je nemocnice a ne nějakej holubník!!“

„Jak je na tom?“

„Rozhodně líp než teď ty. Podívej se na sebe, ani ses pořádně neobvázala.“

„Sasuke je na tom vážně, já nejsem tak důležitá. Musím ti nějak pomoci.“

„Sakuro, jste důležití oba, ale ty už nemáš skoro žádnou čakru, takže mi stejnak moc tady nepomůžeš. Odejdi, umyj se, převleč sea pořádně si uzdrav svá zranění a pak se vrať. Bude tě potřebovat. Dnešní noc bude stěžejní.“  Sklonila jsem hlavu as bezmocí jsem uposlechla jejich rad.