Ledový měsíc

(Sasusaku)

Kapitola dvacátá závěrečný díl

Milí čtenáři, to je moje první smutná povídka, ale bohužel už končí. Nemějte obavy, budou další napínavé povídky. Bohužel jsem neměla poslední dobou čas sem dát další díl, protože se musím učit na zkoušky, ale nemyslete si, že jsem na vás zapomněla. Přeju pěkné počteníčko.PS: musím vám prozradit jedno tajemství, příběhy musí přece končit napínavé, aby vás to nenudilo a chtěli jste další dílek.

Sasuke se natáhl pro lahvičku a nasypal si léky do ruky. Bázlivě si ruku přibližoval k ústům. Obloha ztmavla a mraky se mračili. Zavřel tedy oči, ale někdo ho chytil za ruku a zastavil.
„Sa…Sasuke, nedělej to!!“ šeptala dívka.
„Jestli to je jen můj sen, nechci se už probudit.“
„Nemyslíš si,“ dívka zakašlala, „že by…. to nebylo…. vůči přátelům fér ….a fér vůči mě.“ „Miluju tě.“
„Já vím.“ šeptla dívka.
„Mám strach, že když otevřu oči, tvůj hlas zmizí. Připadám si jak v nebi a nechci, aby ten nádherný zvuk tvého hlasu někam odešel.“ Dívka k němu natáhla ruku a pohladila ho po tváři. Bylo to jako pohlazení vánku, tak jemné, ale silně ho cítil.
„Přísahej, že to neuděláš. Ve jménu naší lásky, Sasuke.“
„Chci jít za tebou, chci s tebou být navěky.“
„Tvůj čas ještě nenadešel, ještě není ta správná doba.“
„Slibuji ti, že až ten čas nastane, budu na tebe čekat.“ Sasukemu, tomu hloupému a namyšlenému, teď už muži, vztek přejel myslí a z jeho očí pomalu stékali kapky slané vody.
„Nemůžeš to po mě chtít, vezmi mě sebou.“

„Miluju tě a budu tě chránit, ale už musím jít. Nezklam mě.“ Sasuke otevřel oči a před ním stála Sakura s křídově bílou tváří a hřejivým úsměvem. „Už je čas, budu tě čekat na půli cesty.“
„Nechoď, neopouštěj mě.“ prosil, žebral o to nejdůležitější v životě.
„Sboh…ne, pro zatím na viděnou, lásko.“ A pak byla tma.
Sasuke se zničehonic probral, se slzami v očích. Držel stále svou lásku za ruku a tiše trpěl.

Nad Konohou vysvitl měsíc, a jeho ledové paprsky mu svítili na tvář. Už neplakal. Dnes si k sobě vesmír povolal jednu svou duši. Nevěděl, jestli to byl jen sen, ale když se podíval na její tvář. Uviděl spokojený úsměv.
„Budeš na mě pyšná.“ zašeptal do ticha noci a zmizel.

Určitě chcete vědět, jak to se Sasukem dopadlo.

Sasukeho pohled
Dnes jsme šli do boje za Konohu. Další nebezpečný ninja, který obtěžoval vesnici. Abych nezapomněl. Naruto je už hokage, nevěřili byste, ale byl tak otravný, že Tsunade dobrovolně raději odešla a teď léčí v nemocnici. Akatsuki a Orochimaru s pomocí mích přátel, ale hlavně mě a Naruta jsme rozprášili. Dlouhá léta byl klid, ale teď se objevila nová hrozba a já se ji musím postavit.
Poslední dobou se do všeho vrhám po hlavě, ale jako by mě ochraňoval měsíc a hvězdy a já vyváznu většinou jen s pár zraněními. Teď jsem však věděl, že něco je špatně. Měsíc při boji byl skryt mraky a já cítil, že už přichází můj čas.
Ani jsem si toho nevšiml, ale soupeřova katana mi proťala hruď.
„Sasukeeee!!!“ zakřičel můj nejlepší přítel a moje tělo klesalo k zemi. Teď mi to bylo jedno, už byl čas se sejít. Už byl čas ji zase vidět. Naruto se ke mně přihnal jako tornádo a toho zmetka zabil.
„Sasuke, co blbneš? Přece mě tady nenecháš?“ řekl se slzami v očích Naruto, když viděl, jak mi pomalu stéká krev z úst. Usmál jsem se.
„Ty… ty vše zvládneš.“ šeptal. „Hinata ti bude dobou manželkou,…ste…stejnak vím, že…spolu čekáte dí…dítě. Já tu bez ní …jsem, jak…jak tělo …bez duše.“
„Mediku?“ rozkřičel se Naruto.
„Byl… byl jsi můj ne… nej…lepší přítel.“ Zavřel jsem oči a propadl se temnotě.
„Neeee!!!“ bylo to poslední, co jsem slyšel.

Dva milenci v jiném světě v náručí se vítají. On jí šepta do ucha:
"Až teprve naše společná láska mi ukázala, co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá, kdo pomoci. S Tebou jsem poznal, co to znamená opravdu milovat a jaké to je, když je moje láska opětována... "

The end