A od té doby se spoustu věcí změnilo. Já se změnila.

Kapitola druhá

Už je to několik měsíců, co se Sasuke vrátil zpět do Konohy. Vrátil se zpět a vypadá to, že už nikdy z vesnice neodejde. Naruto byl z toho štěstím bez sebe a stali se se Sasukem nerozlučnými přáteli. Už jsem pro svého nejlepšího přítele Naruta nebyla ta nejdůležitější. Už jsem nebyla ta, které říkal všechny svá tajemství a obavy. Vlastně už mi to ani tak nevadí, zvykla jsem si na jejich ignoraci. Nikdo si mě nevšímal. Nejvíc mě však bolelo, že mě vypustil úplně ze svého života. Neexistovala jsem pro ně, on byl jen Sasukem a Hinatou. A k tomu se stále držel svého snu, snu stát se Hokagem. 

Po několika týdnech, co se vrátil Sasuke, se všechno obracelo proti mně. Zase jsem byla ta slabá a ubohá dívka. Všechno, co jsem udělala a řekla, bylo špatně. Nikdo se na mě nespoléhal a jen mě obviňovali, že je zdržuju a podobně. Žádný úkol mi nesvěřili, protože si mysleli, že všechno pokazím. Při misích jsem pro ně byla zátěží a většinou jsem se stávala obětí všech útoků. To znamenalo, že mě cizí bojovníci brali jako nejslabší článek skupiny. Bránila jsem se vždycky, jak se dalo, ale ne vždy se mi podařilo se ubránit. Už jsem neměla důvod bojovat, všechny mé sny se rozpustili. Už jsem neměla pro koho obětovat svůj už tak zpackaný život. Určitě, kdybych padla v bitvě, tak by mě nikdo neoplakávala a byla bych jen další jméno na seznamu obětí války. Možná by moje tělo nechali ležet na bojišti, aby se se mnou nemuseli táhnout domů.

Cítila jsem se naprosto zbytečná. Tou bolestí mi pukalo srdce pokaždé, když Sasuke nebo Naruto řekli na můj účet nějakou štiplavou poznámku. Takže teď už znáte mé pravé důvody, proč jsem si často představoval, že místo Julie ležím v hrobě. Přemýšlíte, že určitě mám nějaké přátele, anebo aspoň nějaké rodiče, opak je ale pravdou. Mé rodiče zabili při misi před několika lety a já se o sebe musela postarat sama. A jediné dvě osoby o tom věděli a to byla Tsunade a Naruto, vždycky se mi snažili pomoct, podrželi mě, když jsem se cítila osamělá. Pomohli mi dostat se ven z toho bolestivého smutku, ale teď žádný Naruto ani Tsunade není. Uzavřela jsem se před všemi do sebe a nikoho jsem si už k srdci nepouštěla. Vlastně moje srdce už tu není, zbyli jenom po něm nebohé střípky. Ne, že by se Narutovi nebo Tsunade něco stalo, ale je směšné si nalhávat, že jsou tu pro mě. Když totiž došel Sasuke, tak veškerá pozornost se obracela k němu, aby zase neutekl. Navždy si schovám ty krásné vzpomínky z dětství, jak jsme spolu trávili čas. To je všechno, co mi zbylo, jen šťastné vzpomínky na minulost. Oba dva jsem ze svého života vyloučila a jediné, co teď chci je smrt a já se konečně budu cítit volná a zase uvidím své rodiče.

Teď se vrátím zpátky k mému příběhu. Je mi 15 let a jsem ještě slabší než dřív, celé okolí mě dostatečně ignoruje a mě už to ani nevadí. Vzala jsem knihu a odnesla jí domů. Zítra nás tři čeká nějaká mise. Ani nevím, o co jde. Když jsme totiž byli u Tsunade, byla jsem lapena svými myšlenkami a ty nebyli moc hezké. Dala jsem si horkou sprchu, která mě nijak neosvěžila a pak si sbalila nějaké věci na zítřejší misi a položila se na postele. Stále musím přemýšlet nad tím, že odejít na jiný svět není vůbec špatný nápad.