Kapitola třetí

Usnula jsem kolem 12 hodiny a už mi pípá budík, že je čas vejít do nového dne. Nasnídala jsem se, oblékla, vzala batoh s věcmi a vydala se na cestu. Sraz jsme měli u brány. Nedaleko ní stál strom, vylezla jsem na něj. Měla jsem ještě spoustu času, než bude 6 hodin, než bude čas odejít na naši misi. Teda na jejich misi. Já jsem jen břemeno, se kterým se musí vláčet. Ale budou mít radost, nebude trvat dlouho a nebudou si muset dělat starosti se mnou. Už nějakou dobu mi nevadila představa, že bych zemřela. Častokrát jsem si to přála, ale nedokážu se zabít sama. Na to jsem příliš zbabělá.

Ani při misích nedokážu stát na jednom místě a nehýbat se. Musím vždycky uhnout nebo pokusit se bránit a nakonec se tam objeví Sasuke a Naruto a zachrání mi život. Já o to vůbec nemám zájem. Můj život je kousky a já už to moc dlouho nevydržím. Z usměvavé a optimistické dívky se stala ubohá troska, kterou každý lituje. 

Z přemýšlení mě vytrhl nějaký zvuk. Pod stromem se objevil Sasuke. Přesný jako vždy, zbývá už jen Naruto a budeme moct vyrazit.

„Kde zase ti dva jsou?“ nadával mrzutý Sasuke. Když však viděl Naruta, jak sem obrovskou rychlostí běží, ušklíbl se a pak dodal. „No už bylo načase, už jenom aby laskavě a konečně došla Sakura Haruno. Husa, neumí chodit nikdy v čas.“

Tentokrát se mýlil, dnes jsem tu byla jako první. Seskočila jsem ze stromu a vyděsila tak Naruta, který se postavil kousek před stromem, aby se skryl zřejmě před ostrými ranními paprsky. I Sasuke sebou mírně škubl, jak se mě lekl. Narovnala jsem se a Sasuke promluvil: „Už jsem myslel, že pro tebe budeme muset jít, že vůbec nedojdeš.“

„Raději bych nepřišla,“ zašeptala jsem a podívala se na vycházející slunce, které osvětlovalo mou bledou tvář. Přivřela jsem oči a oddávala jsem se tomu pocitu klidu, který mě naplňoval, jako bych věděla, co se dnes přihodí.

„Zase zbytečně zdržuješ, mohli jsme být už dávno na cestě.“ Stěžoval si Naruto. Nad jeho slovy jsem posmutněla, cítila jsem další ránu na srdci, kterou mi tím udělal. Nestačilo jim, že mé srdce bylo roztříštěné na kousky, ještě museli na těch střípkách skákat. Už nikdy nikomu se nepodaří moji bolest vyléčit. Ani ti, kteří mi tu bolest působí. „Byla jsem tady dřív…“

„No, tak jdeme.“ rozhodl Sasuke a rozběhli se s Narutem do lesa. „…než vy.“ dokončila jsem tuto větu, kterou jsem ani nestihla doříct. Odrazila jsem se a vyrazila jsem za nimi. Už za několik málo okamžiků jsem je doběhla. Běželi asi 5 metrů ode mě a povídali si spolu a tiše se smáli. Nakonec se na mě otočili a znovu se rozesmáli. Znovu jsem cítila, jak mě štípou slzy v očích. Ani jsem netušila, kam jdeme, takže jsem nebyla na nic připravená. Možná je to tak i lepší, třeba se konečně osvobodím od své bolesti.

Běželi jsme už 6 hodin a nebe se zatáhlo a spustil se lehký déšť. Ve vzduchu jsem cítila krev. Krev, která bude dnes prolita a já mám pocit, že bude má. Musela jsem se lehce pousmát a podívala jsem se na zamračené nebe.