Tak sem dávám další kapitolku, tak doufejme, že se líbí. Čekám nějaké momentíky, potěší, ať budou jakékoliv.

Naruto a Sasuke seskočili na louku a já jsem seskočila tiše za nimi. Něco se mi nezdálo, něco bylo špatně.

Kapitola čtvrtá

Jsem hodně dobrá v ovládání čakry a ucítila jsem tak někoho poblíž. Je to někdo známí, tu čakru odněkud znám. Začala jsem se soustředit víc a zavřela jsem oči. Po malé chvíli jsem objevila bojovníka, který se před námi schovával asi dva kroky ode mě v křoví. Byla jsem na ráně. Na tohle jsem přímo čekala. Naruto a Sasuke na sebe kývli a mě bylo jasné, že o cizinci vědí. Udělala jsem dva kroky vzad a tím se přiblížila tomu bojovníkovi.  Usmála jsem se nad svým nechutným plánem, když v tom jsem ucítila něco studeného na svém krku. Byla to katana, ale stále jsem nevěděla, kdo za mnou stojí. Až promluvil. Na ten hrubý hlas nikdy nezapomenu. Byl to Kabuto.

„Sasuke, Naruto. Mám vaši malou holčičku. Dejte mi ten svitek, který nesete do Suny.“ zařval na ně a oni se pomalu otáčeli. Sasuke se ušklíbl a hodil na mě znechucený obličej. Jako bych za to zase mohla. Tentokrát měl ale pravdu.

„Už zase se nechala chytit? To už snad dělá naschvál. Je v našem týmu přebytečná.“ řekl hnusně, že jsem čekala, že se moje srdce znovu roztříští, ale tentokrát jsem necítila nic. Ani lítost, ani bolest prostě nic. Dokonce jsem se nad tím pousmála. Všichni se na mě divně podívali a nechápali moje nesmyslné chování. Popravdě ani já, ale věděla jsem, že za nedlouho uvidím opět svou rodinu.

„Ale, ale, Sasuke, jak se to chováš ke své týmové partnerce. To muselo bolet.“ řekl Kabuto, ale pak se rozesmál nad mou bolestí.

„Konec srandy, dejte mi ten svitek, nebo jí zabiju.“ řekl vážným tónem. „I když popravdě by byla škoda ublížit, tak krásné dívce.

„A co když ti ten svitek nedáme?“ zeptali se oba naráz a Sasuke si aktivoval svůj proslulý sharingan.

„Zemře tak rychle, že ani nestačíte mrknout.“ Kabuto přitiskl svou katanu více až jsem ucítila, jak se mi ostří dostává přes kůži. Nebolelo to, cítila jsem spíš, že je konečně čas. Čas odejít. Konečně přišla chvíle, na kterou jsem tak dlouho čekala. Naruto se nadechl na odpověď, ale já jsem si pospíšila a řekla jsem, co jsem měla, už tak dlouho na srdci.

„Klidně mě zabij. Tady na tomhle světě mě stejně nic nedrží, nemám, pro co bych žila. Nemám rodinu, nemám přátelé a ani lásku, pro které bych mohla položit svůj život. Vlastně mi prokazuješ službu. Tělo tady možná je, ale má duše už odešla hodně dávno. Pohni, už mě to tady nebaví. Zabij mě!!!“ Poslední slova jsem vykřikla. Kabuta se na mě překvapivě podíval a já jsem v jeho očích viděla něco, co jsem ještě neviděla. Prvně slastné pobavení, ale pak jsem zahlídla, jako by mi svýma očima nabízel pomoc. Nevím, jak se tvářili mí týmoví partneři, popravdě jsem to ani nechtěla vědět.

„Tak dobře pomůžu ti, dám ti po čem toužíš.“ zašeptal mi do ucha a napřáhl se, ale nesekl, zastavil ho totiž dva doteď tiché hlasy.

„Ne!!“ zakřičeli do prázdna. Od nich jsem to teda fakt, nečekala. Přece jsem pro ně byla jen zbytečná zátěž. Už tolikrát mi to dali najevo.