Kapitola dvanáctá
Napila jsem se čaje, vzala jsem si prášek a usnula jsem. Probudilo mě až hlazení po hlavě. Otočila jsem se a podívala se na strůjce toho všeho. Roman.
„Klid, krásko.“zašeptal. Zamrkala jsem. „Spala si také celé odpoledne. Je už 10 večer, před chvíli tě byla zkontrolovat Karmen, říkala, že ti není dobře, že máš ještě horečku, ale brzy se z toho dostaneš. Skoro celé odpoledne tady byli holky a čekali, jestli se nevzbudíš. Ale ty ne a ne. Nakonec je musela instruktorka skoro vykopat z tvého pokoje, protože…teď jí budu citovat: Za prvé byste to od ní mohli chytit a za druhé potřebuje naprostý klid. A teď jsem tady já, ale s tím asi nic nenadělá.“ Zasmál se.
„Běž pryč,“ zašeptala jsem a schovala jsem znovu tvář pod peřinu. „Ne, nenechám tě tady samotnou.“ „Měla pravdu, budeš nemocný, odejdi.“ „Nepřesvědčíš mě, krásko.“ Šáhl mi na čelo a řekl: „Zase máš horečku, na, vezmi si léky a spi.“ „Ale…“ „Žádné ale.“ Vecpal mi léky, myslím, že kdyby mohl nacpal by mi je až do krku. Usnula jsem v okamžiku.
Když bylo půl 3 ráno, probudila jsem se. Promrkla a uviděla Romana, jak spí vedle mě a objímá mě. Pohladila jsem ho po tváři a jemným polibkem na líčko jsem ho probudilo.
„Romane, vstávej. Jdi raději do svého pokoje. Karmen se bude zlobit a bude vyvádět.“ „Hmm,“ byla jeho odpověď. „Schytáš to od ní.“ „Hmm.“ „Už je 7 pohni si.“ „Lžeš, je ještě tma.“ „Jak to můžeš vědět, když skoro ještě spíš.“ „Protože sluníčko by mě ráno hřálo. Ty sis toho asi včera nevšimla, ale rozjasnilo se a hřálo krásně celý den. Původní plán byl jít k vodě, ale bez tebe tam holky nechtěli jít a,“ zívl si „bez holek tam nechtěli jít kluci. Tak v tom volném pokoji hráli hry.“
„To jste nemuseli. Neřekls jim pravdu, že ne?“ „Řekl. Nemám co před nimi tajit.“ „Ale já ano.“ „To nechápu.“ Tolik jsem mu to chtěla říct, ale nemohla jsem. Náhle do pokoje vtrhla Kris. „Romane, nemůžete toho laskavě nechat. Já chci taky spát.“ řekla ospale a vypadala opravdu roztomile. A teď jsem si uvědomila, že já nejsem jeho holka.
Rychle jsem vstala a utíkala do koupelny. Za mnou skoro okamžitě běžel Roman. Zavřela jsem mu před nosem a zamkla. On hned zaklepal na dveře a zeptal se starostlivě: „El, jsi v pořádku? Co se stalo? Je ti špatně? Nemám zavolat raději Karmen?“ To už jsem nevydržela a řekla jsem mu: „Je mi špatně, je mi špatně z tebe. Už se na tebe nemůžu ani dívat…“ Slyšela jsem, jak někdo sklouzl po dveřích na zem a zašeptal: „Měl jsem pravdu, všechny holky jsou stejný. Nakonec mi vždycky zlomí srdce.“
Slyšela jsem kroky, a jak se někdo chystá otevřít a rozplakala jsem se. A raději jsem nevnímala už nic.
