Kapitola třináctá
Mezitím za dveřmi
„Proč je zamčeno, Kris?“ „Pro tvoje dobro.“ „Cože, okamžitě odemkni!!“ „Ne!!“ „Kris, neblbni a odemkni. Já už tě nemiluju a nechci s tebou spát a …“ Položila mu prst na rty. „Já vím. Já s tebou taky nechci spát a taky tě nemiluju, ale je tady jedna osoba, které jsem ublížila a chci to napravit. Na chvíli buď ticho a poslouchej.“ Otevřela svoje dveře a zavřela je. Vzlyk, vzlyk. A my uslyšeli tichý pláč. „Elisa?“ „Ano, za tu dobu, co tady je, mě hodně změnila. Byla jediná, která se mi postavila. A já se ji chtěla pomstít a tak jsem tě políbila. Myslím, že jsi ji ještě neřekl, že spolu nechodíme. Nemám pravdu?“
Roman se zamyslel a pak pokýval po chvilce hlavou na souhlas. „Tak jí to prosím tě řekni. Miluješ ji a ona miluje tebe.“ „Ale proč mi řekla tak hrozné věci?“ „Holky nikdy nepochopíš, cítí se zraněně. Chováš se tak, jak si se choval ke mně. Tak strašně zamilovaně, starostlivě a ona neví, že už dávno jsme jen přátelé.“ „Kris?“ „Ano?“ „Děkuju,“ zašeptal a políbil ji na tvář.
„Ale, jak ji odtud dostaneme?“ „Jednoduše, zírej. To jsem se naučila od jednoho kámoše.“ Kris vzal papír a pár svých sponek. Papír strčila pod dveře koupelny a sponkami se povrtala v zámku. Najednou uslyšeli tichou ránu a ona okamžitě vytáhla papír. „Pláče tak, že ani neslyšela padnout klíč.“ „Necháš nás, prosím tě, o samotě?“ „Jo, pod podmínkou, že budete co nejtišší, chci si ještě odpočinout, než budu vstávat.“ řekla už zase ironicky a odkráčela do pokoje.
Roman vzal klíč a odemknul. Když otevřel, lekl se. Seděla v rohu na rohožce, hlavu měla na klíně a plakala. Přišel k ní blíž a objal ji. „Miluju tě.“ Chvíli se nedělo nic, ale pak pláč přestal. „Když mě miluješ, proč mi tak ubližuješ?“ „A teď mi pověz, čímpak ti ubližuju?“ zeptal se něžně. „Chodíš s Kris a já nechci, abys s ní chodil, já…já tě… já tě taky miluju.“ A teď bylo vysloveno to, na co oba čekali tak dlouho. Zasmál se. „Já s Kris nechodím. Chtěla ti ublížit a tak mě políbila. Nepočkala sis na vysvětlení a uteklas mi. A teď zbytečně pláčeš. To už stačilo, nemyslíš?“
Podívala se na něj svýma krásnýma očima a objala ho tak silně, jako by ho měla každou chvíli ztratit. Chytil ji do náruče a odnesl zpět do pokoje. Dal jí prášek a ona usnula. Ráno jí neuvěřitelně bolela hlava. Roman byl pryč. Podívala se na hodiny a bylo 9 ráno. Vzala si další prášek a znovu usnula. Když se vzbudila, u její postele byla Karmen. „Teda, ty jsi teda jako šípková Růženka.“ řekla mile. „Už jsem myslela, že budu muset skočit pro nějakého toho prince, aby tě probudil z hlubokého spánku.“ Ona se zasmála, já jsem zčervenala. Tohle místo mě opravdu změnilo.
„Takže doufám, že mě poctíš a půjdeš se mnou na snídani. Moc si toho za včerejšek nesnědla. Holky tě tady chtěli opatrovat, ale já si je nevezmu na svědomí, že onemocněli.“ Pomohla mi, půjčila mi svůj župan a odvedla mě do jídelny, kde jsme společně posnídali. Odvedla mě nahoru a stolek vedle mě položila čaj. „Kdyby si náhodu měla žízeň, přijdu si pak pro tebe na oběd kolem 2 hodiny.“ Přikývla jsem a ona odešla. Takhle to pokračovalo do večeře, kterou mi donesla do pokoje.
