Léto v tanečních Kapitola druhá Vrátila jsem se do tanečního studia a opět jsem se věnovala tanci a má učitelka měla ze mě velkou radost. „Už sis vybrala, kam půjdeš na tábor?“ zeptala se zvědavě. „Ale ano.“ řekla jsem znuděně. „A kam?“ „Ale, na nějaký kurz cizích jazyků s historickým výkladem okolí také v cizím jazyce.“ „Vybrala sis velice dobře. Ale budeš trénovat, že ano?“ „Ale jistě, zajistila jsem si jedno studio v okolí a tam budu chodit trénovat. Nemějte obavy, madam.“ Tak jsem ji musel říkat, nesnášela, když jsem ji říkala jménem. „Jsem ráda, ale budeš se mi ozývat každý týden. Jsem stále tvůj poručník.“ „Ano, madam. Dle vašeho rozkazu.“ řekla jsem ironicky a začala pohybovat boky… …uteklo mi to neuvěřitelně rychle a za týden mi přišla nějaká zvláštní obálka. Úplně jsem zapomněla, co jsem si na léto vymyslela. Vzala jsem dopis a začala jej číst. Drahá/ý dívko/chlapče, můžeme ti poblahopřát. Byla jsi vybrána mezi spousty uchazečů o tento zajímavý tábor. Je však nutné uhradit nejprve poplatek za 2 měsíční pobyt. Více informací vám pošleme, na váš e-mail. Milá Eliso, jsem ráda, že jsi projevila zájem o tento tábor. Budeme rádi, když te tady uvidíme. Jelikož nemáš internet tak ti zasíláme podrobný program celého tábora. Je také potreba, aby tví rodiče podepsali další list, který se týká tvé bezpečnosti, který jsme ti samozrejme taky poslali. Nezaponem zaplatit poplatek a prijedeme si pro tebe na nádraží, jak je napsáno v plánu. S pozdravem vedoucí kurzu Tak to mi úplně stačilo. Je tak jednoduché je napálit. To abych se začala balit na dlouhou cestu. Čas uplynul jako voda a už bylo čas se sbalit. Po pravdě se mi ani nechce, ale za to, abych si dokázala, že jsem nejlepší, mi to stojí. Mají se opravdu na co těšit. Kráčela jsem do svého pokoje a začala si balit své kufry. Hodila jsem tam hezká trika, oblečení na trénink a ještě nějaké věci, které jsme si podle jejich seznamu nutných věcí museli vzít. Naházela jsem to do tašky jako seno a šla si lehnout do své měkoučké postýlky, abych se s ní dostatečně rozloučila. Lehla jsem si a za okamžik usnula. Hned další ráno jsem do tašek hodila ještě pár „nutných“ věcí a taxíkem jsem se svezla na nádraží, kde mě měli čekat. Čekali tam. „Takže dětska. Já vás tady vítám, jmenuji se Damian a budu váš choreograf.“ řekl muž asi tak ve středních letech. „A já jsem Karmen, vaše učitelka tance.“ řekla a mile se na nás usmála. „Tak teď si vezměte své věci a naložte si je do vlaku. Za chvíli vyrážíme do tábora. Jsem rád, že jsme se opět setkali v tak hojném počtu.“ Jasně on si představuje hojný počet 20 lidí. Achjo. Už mě to tu nebaví. Vzala jsem si tašku a krosnu a šla jsem si vybrat nejtišší a nejhezčí kupé. Řekli nám totiž, že cesta bude trvat přinejmenším 10 hodin, tak abychom si ještě odpočinuli. Ještě že jsem si sebou vzala mp3 a mou oblíbenou knihu. Zašila jsem se až do druhého vagónu, kde skoro nikdo nebyl. |
