Léto v tanečních Kapitola třetí Byl klid a nikdo ke mně nešel, až se vlak rozjížděl, do kupé vtrhli dva kluci. „Ahoj krásko, doufejme, že ti nebude vadit, když ti budeme dělat po dobu jízdy společnost.“ promluvil ten blonďák s hnědýma očima a mrkl na mě. Určitě si teď myslel, jak svůdně to vypadalo. Blbec. Chtěla jsem říct nějakou uštěpačnou poznámku, ale řekla jsem si, že si léto užiju a najdu si pár kamarádů. To znamenalo být klidnější a tišší. Napočítala jsem rychle do 10 a odpověděla: „Ne, nevadí mi to.“ řekla jsem mile a zapnula si mp3 hlasitěji a začala jsem pozorovat krajinu. „Jedeš na ten tábor poprvý, že?“ zeptal se ten kluk s mírně dlouhými černými vlasy, krásným úsměvem a …sakra na co myslím, žádní kluci, jenom žádní kluci. Ignorovala jsem ho. Teda spíš jsem dělala, že ho neslyším. Oni si zatím dali své kufry na místo a posadili se. Zeptal se tedy znovu, ale opět jsem nic neřekla. Kamarád mu něco zašeptal do ucha a on přišel ke mně blíž a já jsem očekávala, co udělá. Srdce se mi rozbušilo ohromnou rychlostí. Chytil mi sluchátko jemně do ruky a svou otázku zopakoval. „Hmm.“ odpověděla jsem tiše. „Neboj, my tě neukousneme,“ řekl blonďák. „Je neslušné, abych se nepředstavil. Jmenuju se Roman,“ řekl černovlásek. „A já jsem Lukáš a ty?“ „Elisa.“ „Elisa? Takže jak ti říkají …Eliška, Elis nebo nějak jinak.“ zeptal se Lukáš. „Ne, jenom Elisa.“ pípla jsem a vrátila si sluchátko do ucha a dívala se zpět na krajinu, která nás míhala. Kluci si začali povídat, ale já už jsem jejich rozhovor neslyšela. Usnula jsem. Po 10 hodinách jsme měli vystupovat, ale já jsem stále spala. Nemám ráda cesty daleko. „Vstávej krásko,“ zašeptal mi někdo u ucha. „Hmm…ještě chvilku.“ odvětila jsem. Pak jsem ale ucítila něčí ruce na svém těle a lekla jsem se. Né, že by mě někdo obtěžoval, ale ten dotyčný mě pohladil jemně po tváři. Já se však tak polekala, že jsem se ohnala rukou a jednu pořádnou mu vrazila. Podívala jsem se na toho nešťastníka a Roman se začal smát. „Teda, ty máš páru,“ řekl a přitom si přitlačil ruku na místo, kam jsem se trefila. „Myslím, že si užijeme hodně legrace s tebou. Pokaždé sem jedou stejní lidé a málokdy sem jede někdo cizí.“ „Pro…pro…promiň. Já opravdu nechtěla. Polekala jsem se.“ zašeptala jsem, ale on mě i pře to slyšel. „Omluva se přijímá, jenom když tě budu moct doprovodit na pokoj. Na pokoji budeš ještě s Kristýnou.“ „Dobře, děkuji, ale raději bych šla sama.“ znovu jsem nesměle odpověděla. „Tak potom se na tebe zlobím a budeš mi tu facku muset nějak splatit. Ještě nevím, co si na tebe vymyslím. Tak se zatím měj, krásko.“ řekl a zmizel stejně rychle, jak se objevil. Po vřelém uvítání v táboru nás rozdělili do skupin po třech, teda já a ta holka, která se na mě pořád tak divně dívala, jsme byli jenom dvě, protože nevycházel počet do trojic, když nás bylo 20. |
