Kapitola šestá
„Hele, Lukáši?“ „Co je?“ „Nepřipadne ti, že se nám Roman konečně zamiloval.“ „Jo a ty si zase neuvědomuješ, že pokaždé mu holka zlomila srdce. Jako to udělala Kris. Všem holkám připadne tak tajemnej a hezkej, ale vůbec je nezajímá, co ho baví atd. A Roman se teď bojí, že když si s ní něco začne, tak mu provede něco podobnýho. Jako ostatní holky.“
„Ale zase na druhou stranu jí nezná. Třeba když jí pozná blíž, tak bude jiná.“ „To on ví, Peťo, ale pro něj to není jednoduchý. Po tom, co se rozešli z Kris mu udělala z života peklo a stálo ho to hodně sil dostat se z těch s*aček.“ „Jj, slyšel jsem.“ „Tak se mu nediv.“ „Fajn, hele nebudem rozebírat Romana, ale měli bychom se domluvit, jak půjdem na ty naše krásky.“ „Tobě se to jednoduše řekne, Lil nemá za zadkem pořád svojí ségru.“ „Ale neboj, na tom zapracujem.“ řekl Petr.
Zpátky k Elise
Snědla jsem večeři, kupodivu byla chutná. Rozloučila jsem se s holkama a šla si lehnout. Když jsem šla však ke schodům. Tak mě někdo chytil za ruku a stáhnul mě k sobě. Málem jsem vykřikla a chtěla se bránit, ale ten dotyčný mě chytil okolo pasu a zašeptal: „Pššš, to jsem já.“ A já v jeho hlase poznala Romana. „Nebudeš křičet?“ Zakývala jsem hlavou na souhlas a on dal ruku z mé tváře. „Co si myslíš, že děláš?“ řekla jsem. „Promiň, ale chtěl jsem s tebou mluvit. Ještě pořád se na tebe zlobím za tu facku. A přišel jsem si vybrat omluvu.“
„Já jsem se ti už omlouvala. Opravdu mě to mrzí. Nechtěla jsem a …“ nestihla jsem to doříct a on mě otočil k sobě tváří a přitiskl si mě k tělu. Rozbušilo se mi rychle srdce a podlamovali se mi kolena. Chytil mě jemně za tvář a políbil mě. Nejprve jemně a pak vášnivě. Myslím, že trvalo nějakou tu minutku, než jsme se odpojili. Hned na to zapracovali moje obranné reakce a tak jsem mu chtěla jednu pořádnou vrazit. On mě však stihl chytit za zápěstí a znovu mě políbil. Pak až skoro nepozorovaně se odpojil a byl pryč. Otevřela jsem oči a podívala se okolo. Nikde nikdo. Se stále roztřesenýma nohama jsem vyšla do patra a pak směr můj pokoj. Vzala jsem si osušku a dala jsem si sprchu prvně ledovou, abych se vzpamatovala a pak pěkně teplou, abych se uklidnila.
V chodbě se však ozvalo: „Pohni, nejsi jediná, kdo se chce umýt.“ Po chvíli jsem vylezla a ta potvora mi málem jednu vrazila, kdybych se mrštně nesklonila. „Nechápu, co sis to dovolovala ke mně v jídelně. To už se nebude opakovat. Je ti to jasné!!“ křičela na mě. „Nikdy, pamatuj nikdy, mi nebudeš říkat. Co mám a co nemám dělat. Jestli si myslíš, že je tady na tebe někdo zvědavej, tak jsi na omylu. A nikdy se mě neopovažuj dotknout, protože pak zažiješ pravé peklo.“ řekla jsem výhružně a přitlačila jí ke zdi. Znala jsem z tréninků pár chvatů, které by dokázaly i ublížit, ale nesnášela jsem je.
Jenom si odfrkla a zmizela v naší společné koupelně. Konečně jsem se mohla natáhnout v mé nové posteli. Oblékla jsem si noční košilku a zamkla. Pro jistotu.
Mezitím u kluků
Petr a Lukáš byli už dávno v pokoji, ale Roman nikde. „Kde je?“ zeptal se Lukáš. Když v tom se otevřeli hlavní dveře a on udýchaně vešel. „Si běžel maratón?“ zeptal se Petr.
„Ne, jenom jsem si zašel pro omluvu.“ řekl a zákeřně se pousmál. „A dal ti tu omluvu ten člověk dobrovolně?“ zeptal se Petr. „Spíš ses měl zeptat, za co se ti někdo mohl omlouvat v takovou hodinu?“ „Vám do toho nic pánové.“ řekl a jim to došlo. V tomhle má rozhodně prsty nějaká holka.
