Kapitola devátá
Takhle to probíhalo týden a Roman se, jak sliboval, dostal do 2 skupiny a za partnerku měl Lidii. Trošku jsem na ni žárlila a chtěla jsem jim dokázat, že jsem o hodně lepší, ale pak jsem se uklidnila, když Lidie konečně začala chodit s Lukášem. Ten dal jasně najevo, že to je jeho holka a ať na ní Roman nic nezkouší. Pochopil, ale taky ho rád provokoval.
Po asi měsíci mě přesunuli do 4 skupiny, že jsem se prý zlepšila, že začínám dávat do toho trochu srdce. Potěšili mě tím, ale s Romanem jsem moc teďka nemluvila. Buď jsme trénovali v tělocvičně, nebo jsem já byla ve studiu a trénovala jsem tvrdě.
Až asi pátý týden, co jsem tady byla, se něco změnilo. Dneska pršelo a byla pořádná bouřka a naší učitelé řekli, že budeme mít celý den volno a záleží na nás, jak ho strávíme.
„Tak holky, co podniknem?“ řekla Lil. „Já ani nevím, má někdo z vás návrh.“ promluvila Iva. Já už jsem měla plán. A to byl trénink, ale raději jsem byla potichu. „Eliso, prozradíš nám, kam pořád mizíš po obědě?“ zeptala se najednou po dlouhé diskuzi Lidie. „Já, proč?“ „Třeba chodí za Romanem.“ zašeptala Lil tak, aby to slyšel jenom náš kroužek. „To asi těžko,“ odvětila Lidie.
„Proč myslíš?“ „Roman se mě na ní ptal, prý už za ní chodí skoro každý den, ale nikdy ji nenajde v pokoji, a když se porozhlédne po okolí, tak ji nikde nemůže najít.“ Teď nastalo ta trapná minuta ticha a všichni čekali, co řeknu a mě zrovna nic nenapadlo a tak jsem plácla první, co mi přišlo na jazyk. „Já, já…chodím ráda na procházky do přírody. Našla jsem si svoje tajné místečko, kam ráda chodím.“
„Jé, to je krásný. A nechceš nám ho někdy ukázat, ale víš přece, že se nemáme toulat po okolí sami, že to tady nebezpečné.“ „Já… já…“ „No tak holky, nechte ji. Řekla snad tajné místo, až bude chtít, tak nám jej ukáže. Nic si z nich nedělej Eliso, oni už jsou takové, nejraději by věděli všechno o všech.“ řekla Iva a tím se moje téma uzavřelo.
Po snídani se holky domluvili, že si uděláme takovou dámskou jízdu na jejich pokoji. Teda oni se o tom bavili, ale o tom, že bych měla přijít, nikdo nemluvil a tak jsem se nenápadně vytratila a vzala si svoje věci a běžela na autobus. Ve dveřích jsem do někoho narazila, ale jelikož jsem měla na hlavě mikinu, tak jsem neviděla, o koho jde. Omluvila jsem se tomu dotyčnému a běžela jsem s batohem pryč. Naštěstí přestalo pršet, tak jsem aspoň nebyla mokrá. Oběd, když jednou vynechám, tak mě nebude vadit. Přijela jsem do studia a začala trénovat.
Skončila jsem asi kolem 4 odpoledne a byla jsem pěkně unavená. Hodila jsem si čisté věci, které mi donesl z čistírny vrátník, do batohu. Jasně, že to nebylo zadarmo, ale vyplatilo se to. Naskočila jsem na právě přijíždějící autobus a jela zpět do tábora. Znovu se rozpršelo. Po pár minutách jsme dojeli na zastávku a já jsem vystoupila. Na zastávce na mě čekalo překvapení. „Jestli mi konečně neřekneš, kam jezdíš každé odpoledne, nahlásím tě instruktorům, že odcházíš bez dovolení a sama.“ řekla Kris. A jsme v háji a má mě v hrsti. „Prosím, neříkej to nikomu. Prosím,“ žadonila jsem ji, ale z dobrého důvodu. V hlavě se mi totiž rodil úžasný plán. „Já…já jezdím za babičkou. Ona bydlí nedaleko a nikdo z naší rodiny za ní nejezdí. Prosím neříkej to nikomu, já ji jezdím pomáhat s domácími pracemi.“ A mám tě, řekla jsem si v duchu.
„Dobře,“ řekla smutně a s deštníkem odešla pryč. Sakra, to na mě nemohla počkat. „Ale ještě si to ode mě za Romana schytáš.“ Na tohle nezapomenu, neboj se. Přišla jsem do pokoje, dala si vysněnou sprchu a zašla na večeři, překvapením pro mě však bylo, že u stolu nepadlo ani jedno slovo. Až jsem to nakonec nevydržela a holek se zeptala: „Co je?“
