 Nevzpomínám si…Kapitola osmá Někdojí však chytil za ruku. „Sa…saku…sakuro,“ zašeptal. Sakura se lekla Sasukeho hlasu, pak si uvědomila, že blouzní a odpověděla: „Ano,Sasuke?“ „Saky, prosím, neopouštěj mě.“ Podíval se na ni jeho skleněnými oči a ona ho pohladila po tváři.
„Zavři oči a odpočívej.“ „Ne-nemůžu, mám strach, že …že když zavřu oči, už tě nikdy znovu neuvidím.“ Sakura se pousmála. „Sasuke-kun, pak ti dám něco na spaní, musíš odpočívat, aby se tvoje tělo vyrovnalo se zraněními.“ „Ne, prosím, ne…Stačí, když… když mi slíbíš, že… že tady budeš, až se znovu probudím.“ „Slibuju.“ řekla a chystala se k odchodu. Sasuke ji však z posledních sil chytil za rukáv a nechtěl ji pustit. „Saky, mi…miluju tě.“ když to dořekl, upadl znovu do bezvědomí.
„Já to přeci vím. Spi sladce, Sasuke.“ a s úsměvem na rtech odešla. „Kushino?“ „Ano, Sakura-sama.“ „Dobře je hlídej, musím si jít promluvit s Hokage Surudoiken-shinshou.“ Svůj bílý plášť jsem odložila do skříňky a vydala se promluvit si s mým přítelem. Nevěděla jsem, jak se z této svízelné situace dostat. Sasukemu jsem slíbila, že až se opět vzbudí, budu tam na něj čekat. Jestli mě ale jeden z nich uvidí, budu se muset vrátit a budu za svůj útěk potrestána. Bála jsem se, že za svou zradu budu nejen uvězněna, ale dokonce i popravena. Za to mi to nestojí. Vím, kde ho najít. V tuto dobu obchází vesnici a hlídá, aby všichni obyvatelé se měli dobře. Stačilo mi několik minut a uviděla jsem ho stát na konci dětského hřiště pozorujíc ty malé broučky. „Tam si hraje naše budoucnost. Naši ninjové, lékaři, učitelé a občané této vesnice. Možná už jsem na tuto funkci viděl příliš krve a nedokážu ocenit lidský život.“ „Stále objektivně řešíš všechny problémy a na koho jiného by se mohli tvý lidé spolehnout?“ „Máš pravdu, neustále se mění náš svět a já nechci, aby tyto děti vyrůstali bez svých matek a otců. Copak už není dost smrti na všech frontách?“ „Stalo se něco?“ „Ne, ale když jsem viděl ty dva mladé muže, vážně zraněné, uvědomil jsem si, že za těmito zdmi neustále zuříválka, ať chceme nebo nechceme. A teď k tobě, stává se málokdy, že mě navštívíš v tuto dobu. Co pro tebe mohu udělat?“ „Víš, ehm, no…já…“ „Saky, řekni mi to přímo.“ „Dobře, jde o to, že ti dva muži jsou z Listové vesnice.“ „Ano, zajisté a?“ „A já odtud také pocházím. Víš, nikdy jsem ti o své minulosti nevyprávěla.“ „Spíš jsem čekal, až přijdeš za mnou sama a řekneš mi svůj příběh, myslím, že teď je vhodná chvíle.“ Pokynula jsem svou hlavou na souhlas a nasměrovala nás na lavičku, která byla opodál. Posadili jsme se a já konečně promluvila o své minulosti. Seděl klidně bez otázek a s tichostí poslouchal můj příběh…
„A tak jsem se dostala až sem, ale bojím se, že trest za mou zradu bude příliš krutý.“ „I kdybych chtěl, nemohu tě soudit, za to, že jsi chtěla poznat svět, ale bylo od tebe netaktní, žes opustila všechno bez jediného slova a rozloučení. Popravdě ze začátku jsem ti nevěřil, bylas další nepřítel v řadě. Získala sis však můj respekt a mou důvěru svou pilnou prací. Zeptám se tě, chceš se vrátit?“ Co odpověděla Sakura na otázku svého přítel? A jak jí dokáže pomoci? Dozvíte se v dalším díle již brzy… Čekám komentíky :-) |
