 Nevzpomínám si…Kapitola pátá Flashback Mé nohy, jakoby znali už dávno cestu. Nemohla jsem však nikam, kde by mě ostatní hledali. Nebylo to vůbec jednoduché. Vydala jsem se tedy na východ. Do lesů, snad si někde najdu útočiště. Několik týdnů jsem jen tak bloudila. Občas jsem trénovala… Přimé poslední zastávce, jsem na louce zahlédla pár lidí, blížili se ke mně. Připravila jsem si zbraně a sledovala je. Poté jsem však zahlédla nějaký znakn a jejich šátcích, znak, který jsem ještě neviděla… Pozoroval jsem je z bezpečné vzdálenosti, ale přitom se snažila chránit se. Mířili přímo ke mně… nebyla jsem si jistá, jestli mě vidí jako hrozbu, nebo jen… Těsně přede mnou se zastavili, pustili své raněné a zformovali se do kruhu. Jejich těla vyzařovala respekt a jejich pohyby vypadali, jako by tančili s větrem. Mysleli si, že jsem hrozba a mě se chtělo strašně smát. Nečekala jsem však, že za nimi se blížili ještě nebezpečnější zločinci, než jsem byla já. Kabuto, Orochimaru a jeho pětičlenná armáda vyrazili proti nim. Nehodlala jsem stát mimo…rozhodla jsem se jim postavit, a tak jsem běžela před ninje, znovu své tělo postavila do obrané pozice a začala jsem útočit na Oroxichta. Bylo vidět, že už měli menší zápas a byli všichni ranění. Netrvalo to ani pár hodin a naši protivníci se vzdali a zbaběle uprchli. Přišla jsem k raněným ninjům a podívala se na ně. Jejich zranění vypadali celkem zle. Vzala jsem si je tedy do parády a začala je ošetřovat. „Proč nám pomáháte?“ zeptal se po chvíli jeden ninja. Zprvu jsem neodpovídala a pak jsem řekla: „Orochimaru je dlouho můj nepřítel a nenechám, aby ten tupec někomu ublížil. Teď by bylo nejlepší, kdyby se vaši lidé dostali do nemocnice. Většinu zranění jsem vyléčila, ale tenhle,“ ukázala jsem na jednoho z nich, „je na tom vážně a já tu nemám žádné další vybavení.“ „Děkujeme za pomoc. Jak se ti jen můžeme odvděčit.“ „Možná vím, jak…Hledám vesnici, kde by mě ubytovali a přijali mezi sebe bez otázek o mé minulosti.“ „To bychom mohli zařídit, když se vzdáš a odevzdáš nám všechny zbraně.“ „Dobrá,“odpověděla jsem a odevzdala jsem mu zbraně, neměla jsem totiž už co ztratit. Ninja mě chytil za ruku a jako všichni ostatní i on začali vyťukávat pro mě neznámé pečetě a hned na to jsme se zjevili v nějaké vesnici. „Vítej,“ řekl ninja. „Toto je vesnice Ukrytá v červáncích. Tato vesnice je skryta před všemi z venku. Panují u nás velmi přísná pravidla, ale jelikož jsi nás zachránila a pomohla našim zraněným. Nabízíme ti tu místo. Mé jméno je Yosshī Surudoiken. Jsem Hokage této vesnice a za všechny ti děkuji. Kdyby nebylo tebe Orochimaruby dostal jeden z našich nejvýznamnějších svitků.“ Uklonil se mi. „Je to čest mít tady tak silnou kunoichi, dovol mi, abych ti ukázal tvůj prozatímní dům.“ Vedl mě silnicemi až k mému novému domovu. Vyzval mě, abych vešla a od té doby jsem tady. EndFlashback Mezitím v Konoze řešili, proč můj byt je prázdný a co se asi muselo stát, že jsem zmizela bezjediného rozloučení. Po několika měsících, co jsem nebyla k nalezení, se dokonce vrátil i Naruto a o dalšího půl roku se objevil také Sasuke. Bylo mu odpuštěno, za to, že zabil Orochimara a získal pro Konohu nové znalosti. Tyto informace jsem dostala od zvědů z mé nové vesnice. Sakura se ubytovala ve vesnici a snažila se tam žít s úsměvem na tváři, její cestu však znovu zkříží láska… Jak se rozhodne Sakura zachovat…se dozvíte v dalším díle  |
