část druhá odpuštĚní 1/3 Ani jsem si nevšimla, jak rychle to uteklo, ale když jsem to dovyprávěla, všimla jsem si, že už oběhl náš čas k sezení. Nechtěla jsem odejít, měla jsem toho svého doktora ráda. Byl milý a přímý a bylo mu asi 40cet. Našla jsem v něm otce, kterého jsem nikdy nepoznala.
„No vidíte, slečno, ani to nebolelo.“ řekl. Celý můj příběh pozorně poslouchal, i to mě překvapilo. „Za odměnu vám dovolím návštěvu, která sem chodí každý den, ale bohužel jsem ho sem nemohl z vašich vážných zdravotních důvodů pustit. Ale zítra ho můžete vidět.“ „A, pane doktore, o koho jde? O mou matku? Nebo je to můj bratříček?“ „Já sám nevím, nikdy se nepřestavil.“ „Děkuji.“ řekla jsem a odešla do svého pokoje. Už jsem se nepokoušela o sebevraždu, proč taky. Teď jsem měla jiné cíle, chtěla jsem dodělat střední školu a pak jít na vysokou a můj doktor mě přesunul na oddělení s nízkou ostrahou a já ho nechtěla zklamat. Druhý den jsem netrpělivě přešlapovala a těšila se na člověka, který za mnou každý den chodí. Ale kdo to může být? Proběhlo mi hlavou. Otevřely se dveře a já se poprvé za poslední 2 měsíce usmála. „Dobrý den slečno.“ řekl mi doktor, když mi otvíral dveře. „Jsem rád, že vidím na vaši tváři úsměv po tak dlouhé době. A cože taková radost?“ „Já …víte…no jak to říct, už jsem tady skoro druhý měsíc a s nikým normálním jsem si nemohla popovídat, chtěla bych vidět bratříčka, anebo aspoň matku, chci, aby mi odpustili mou hloupost. A tak se strašně těším na toho nečekaného návštěvníka.“ „Jsem rád, že jste změnila názor na svět. Vidím, že ty terapie zabírají, je možné, že bychom vás mohli za nějaký čas pustit domů. Ale ještě nepředbíhejme. … tak prosím, pojďte se mnou, slečno, následujte mě.“ řekl doktor a vedl mě úzkou uličkou do nějaké normální místnosti. „To zní dobře.“ řeknu a mile se na něj usměju. PS: trošičku kratší...:-) |
