Vešla jsem do dveří s blahým úsměvem, ale ten mi v mžiku zmizl, když jsem uviděla černé vlasy vygelované do kohouta. „To…to …“ Ne už žádné slzy, už žádná bolest, už…nic. Řvala jsem na sebe uvnitř.
„Pane doktore, o tuto návštěvu nestojím.“ řeknu chladně a otočím se k odchodu. Jenže než jsem to stihla doříct, dveře, kde stál můj lékař, se přede mnou prudce zavřely a teď tu byl jen on a já. Mezitím při mých slovech se otočil ke mně tváří…on.
„Ahoj,“ špitl.
„Vypadni,“ řekla jsem mu.
„Chci si s tebou jen promluvit.“
„Ale já nechci!!“ zařvala jsem na něj a pokračovala. „Myslím, že už víc mi život zničit nemůžeš. Tak odejdi.“ řekla jsem svou prosbu.
„Neodejdu, dokud si my dva nepromluvíme.“
„Copak hryže tě svědomí, že jsi sem přišel?“
„Už zmlkni a poslouchej mě. Při…přišel jsem…protože jsem se dozvěděl od tvé matky, co se stalo. Když jsi mi tenkrát neodepsala, tak jsem se začal bát. Vždy jsi byla takovej pozitivní človíček a já ti napsal něco hrozného, co mě doteď mrzí.“
„Strč si ty svý slova někam…“odpálkuju ho, ale on mě vezme za ruku a vede ven.
„Počkej, kam to jdeme?“
„Někam na klidnější místo, necítím se tady dobře.“ odpoví mi. Po cestě potkáváme mého doktora. „Pane Novotný, promiňte, ale necítím se tady dobře. Budu rád, když nám dovolíte na chvíli odejít do parku. Nemusíte se obávat, budu jí hlídat, aby se jí nic nestalo.“ Doktor nic neřekl, jen nám ukázal na dveře a usmál se. Honza mě chytil znovu za ruku a vedl mě ven. Slunce mi zasvítilo do očí a já jsem si je schovala za rukou, jak mě do nich píchalo. To víte, buďte 2 měsíce zavřený a pak vyjděte ven, hihi.
Vyšli jsme do nedalekého parku, ten byl jen pro ty hodnější a normálnější pacienty, takže nezvyk. Došli jsme až tam, kde bylo spoustu stromu, a sedli jsme si na trávník. Všude to vonělo létem a sluníčko mi ohřívalo mou bílou tvář. Znovu jsem se usmála, tak krásně nebylo, ani nepamatuju, a v té samé chvíli mě Honza chytil za bradu a přitáhl si mě k sobě a políbil mě. Toto jsem nečekala a polibky mu oplácela. Když jsem si však uvědomila, co dělám, odstrčila jsem ho od sebe a vrazila mu pořádnou facku.
„Co si o sobě sakra myslíš!!! Myslíš, že přijdeš a všechno bude odpuštěno, tak na to zapomeň!! Okamžitě mě doveď zpátky!!! Nechci tu být. Nechci tu být s tebou.“ Při posledních slovech jsem to už nevydržela a slzy se mi řinuly po tváři dolů.
„Neplakej, jen prosím neplakej.“ šeptal mi do ucha. „Já vím, že jsem ti ublížil a chci to všechno napravit… prosím, odpusť mi. Vím, že ti psala Kamila, a že ve všem, co ti psala, měla pravdu. Jsem hroznej, ale prosím, nech mě ti pomoct.“
„Já…já…ale nechci…abys…mi …zase ublížil.“
„Nikdy, nikdy už ti neublížím, slibuju. Jen mi dovol být tvou oporou, dovol mi být zase tvým klukem.“
„Já…já, ale nevím.“
„Chápu,“ řekl a pousmál se, „dám ti čas, aby ses mohla rozhodnout. Ale pamatuj si, miluju tě.“ dořekl a zvedl se k odchodu.
Odešel a nechal mě tam samotnou. Měla jsem choutky se teď sbalit a utéct, ale řekla jsem si, že už budu poslušná holka a nebudu dělat problémy. V tomto zařízení jsem konečně dospěla, konečně jsem si uvědomila, co je pro mě důležité, jaké mám priority. Zvedla jsem se a odešla do svého pokoje.
PS: příště poslední díl.. :-(...a lidičky, který to čtete...komentujte, ať vím...jestli mám pokračovat...nebo se na to vybodnout...
