Pod rouškou temnoty Kapitola desátá Po týdnu se vzbudila a pak jsem se vrátil k Orochimarovi. Nenáviděla mě, tak jsem neměl důvod zůstávat. Znovu jsem se podíval na měsíc a slzy mi stékaly po tváři dolů. „Zítra skončí můj život. Nechám se zabít, abych mohl jít za tebou, Sakuro. Až teď jsem si uvědomil, jak tě miluju. Kéž bych ti to směl říct.“ Otřel jsem si tu vodu z obličeje, otočil se k odchodu a vrátil se do sídla, kde jsem ulehl do svého lože a usnul. Brzy ráno mě čeká nesnadný úkol, úkol zničit Konohu. Nikdy, nikdy nedopustím, aby Orochimaru ublížil jen jedinému z vesnice. Ráno se vzbudila Sakura brzy, teprve začalo svítat. Pod jejími okny se ozýval, čím dál tím větší hluk. Orochimaru se blíží, pomyslela si Sakura. Je čas postavit se tomu spratkovi. Uchihovi. Když jsem však na něj pomyslela, uviděla jsem jeho zaraženou tvář, když jsem mu řekla, že jsem mrtvá. Že by taky měl srdce. Ne, on nemá srdce. Vstala jsem z postele, oblékla se a nasnídala. V pokoji jsem pobrala všechny zbraně a vyrazila. Za okamžik jsem stála u brány kousek od Hokage. Za nedlouho po mém příchodu přišel i Naruto a objevil se náš nepřítel. Naruto zuřil, chytil mě za ruku a zašeptal: „Saky, dávej na sebe pozor.“ Uklonila jsem hlavou na souhlas a odešla směrem, kde jsem spatřila Uchihu. Zase měl ten svůj chladný výraz. On se snad nikdy nezmění. Sasukeho mysl Vstali jsme s celým naším oddílem, s naší armádou, ještě před svítáním a pár hodin po svítání jsme stáli čelem k Listové. Uviděl jsem hodně svých přátel, tedy pro ně jsem byl nepřítel. Změnili se. A znovu jsem spatřil tu ledovou holku, co mi to řekla. Poznal jsem jí podle té její masky. Byla celkem slušně vyvinutá. Asi jsem se zbláznil, včera jsem říkal, jak miluju Sakuru a dneska myslím na jinou. Zpátky k Sakuře. Orochimaru ukázal svým ninjům a pokynul jím, aby začali boj. Můj úkol byl jasný. Dostat Uchihu. Naruto se staral o Orochimara, jak Tsunade slíbila. Sebrala jsem svoje zbraně a vydala se za tím netvorem. Začali jsme zlehka, jako by ho to nebavilo. Bojovali jsme, až jsme dostali daleko od vesnice, až někam na okraj lesa. Bojovali jsme dlouho, ale vypadalo to, že se nudí, nebo že ho to nebaví. Vůbec se nesnažil útočit. Bylo to zvláštní. Udeřila jsem silněji a on se dostal až ke stromu a silně se udeřil do zad. Zaúpěl bolestí a já přišla k němu a svou katanu jsem mu namířila ke krku. „Tak tady naše cesty končí, kunoichi z Listové.“ řekl smutným hlasem. „Ne, tady teprve začíná. Můj úkol byl jasný vrátit tě zpět do Konohy, v jakémkoliv stavu.“ „Zabij mě!!“ zašeptal. „Cože? Velký Sasuke Uchiha prosí o smrt. To už ho nebaví mstít se?“ „Nechci tu být, když tu není ona.“ ztuhla jsem. „Která ona?“ řekla jsem stejně potichu. „Dívka s růžovými vlasy, kdyby tak věděla… ale co ti to povídám. Udělej to rychle.“ řekl a přitlačil mou katanu blíže svému krku. „Pověz mi, když umírala, netrpěla? Kdo jí to udělal?“ Tohle jsem nečekala. „Tak najednou se staráš o tu slabou a neschopnou holku, co tak najednou?“ „To je jediná dívka, která se dotkla mého srdce.“ Cože?!? Co tím jako chtěl říct? Rozbušilo se mi srdce a poodstoupila jsem o krok dál. O čem to tu mluví. Určitě mě chce dostat. Když jsem byla nepozorná, ze zadu se k nám přiblížil znepřátelený ninja a bodl mě do hrudi. Sakra, to bolelo. „Dostal jsem tě, mrcho,“ řekl a v té samé chvíli mu hlava uletěla někam daleko a katana, kterou Sasuke držel, se zbarvila jeho krví. Upadla jsem na kolena a vykašlala krev. „Tak souboj už zřejmě nedokončíme,“ zašeptala jsem. Podívala jsem se do jeho očí, to však byla chyba. Uviděla jsem sharingan a pak jen hustou tmu. |
