Kapitola třináctá
„Vrať mi mou čakru!“ zakřičela na něj. Nejprve nechápal, o čem mluví, ale pak si uvědomil, že než odcházel pomoct Listové, zablokoval ji čakru.
„Proč?“
„Jestli nejsem tvůj vězeň, pak mi dovol vyléčit si svou ránu a pak i tvoje největší zranění. Jsem také medik.“
„Dobrá, ale jen aby ses vyléčila.“ Přišel k ní blíž a odblokoval jí čakru. Hned si začala léčit svou vážnou ránu. Vstala a udělala dva kroky k Sasukemu. Položila svou ruku na jeho hruď, ze které začala vyzařovat soustředěná čakra. Za chvíli vyléčila jak sebe, tak jeho. Avšak jí to vyčerpalo a ona mu padla přímo do náruče. Zachytil jí a znovu odnesl do postele.
„Potřebuješ odpočinek, Saky.“ znovu jí zablokoval čakru a sedl si do křesla. Tentokrát to byl on, kdo jí pozoroval, jak spí. Byla nádherná.
Vzbudila se kolem půlnoci s oroseným čelem a výkřikem. Pro ni nic výjimečného, občas mívala noční můry, ale pro Sasukeho to bylo něco …vylekal se. Přiběhl k ní a objal jí. Měl takové velké nutkání ji obejmout a utišit ji. Byl do ní opravdu zamilovaný.
„To bude v pořádku.“ Přes masku jí stékaly slzy. On jí opatrně chytil masku ze zadu a sundal jí ji. Zprvu se nebránila, protože plakala, ale poté si uvědomila, co udělal. Schovala svou tvář do jeho trička, aby neviděl její tvář. Rozesmál se, protože mu to přišlo neskutečně dětinské.
„Ale no tak Saky, snad se nestydíš. Stejnak vím, kdo jsi.“
Nejprve byla jako nevinné dítě, pak se uklidnila z noční můry a pořádnou mu vrazila a křikla na něj: „Ty netvore!! Vrahu…“ Začala mu bušit do hrudi, ze začátku to nebolelo, ale při každé další slze přidala na síle a už to byli velké rány.
„Sakuro, uklidni se.“ šeptal ji do ucha.
„Neuklidním. Si myslíš, že po tom, co ses mě pokusil zabít, ti odpustím a budeme zase kamarádi. Na to okamžitě zapomeň. Nikdy ti neodpustím. Slyšíš nikdy!!“
To Sasukemu stačilo. Bolelo to a to hodně. Pustil ji ze svého náručí a odešel z místnosti. Odešel se uklidnit na své oblíbené místo, netušil, že ho ona tiše sleduje.
„Sakuro, kdybys věděla.“ zašeptal a přitom se mu spustila z oka malá slzička.
„Sakuro, já jsem ti nechtěl ublížit.“ řekl a posadil se na kraj údolí.
„Raději bych byl tehdy na tvém místě. Saky ani netušíš, jak tě miluju. Nevíš, co mě donutil Orochimaru udělat.“
„Tak mi to prozraď,“ řekla za ním Sakura. Podíval se na mě nevěřícně. „Čekám na tvé vysvětlení, jenom doufám, že bude stát za to, protože i když tě na jednu stranu nenávidím. Tak na druhou stranu tě miluju.“
Podíval se na ní a pousmál se.
„Odpusť mi. Nechtěl jsem ti ublížit. Orochimaru mi něco dal do pití a ovládl moje tělo. Donutil mě jít do Konohy a ublížit ti. Nechtěl jsem to udělat, ale nedokázal jsem se ubránit.“ Podíval se na ní s uslzenýma očima. Takhle ho nikdy neviděla. Nechtěla, aby takto trpěl. Objala jsem ho. Rozplakal se ještě víc, za doprovodu slz se mi stále omlouval.
„Pamatuj si, nikdy ti to neodpustím, ale miluju tě a nikdy to nebude jinak.“
„Každý večer jsem pak za tebou chodil. Čekal jsem, až se uzdravíš.“
„A co Konoha, jak na tom teď je?“ změnila téma.
„Neměj obavy, pomohl jsem jim při boji. Rány to dostatečně dokazují. Konoha vyhrála.“ Pohladila jsem ho po tváři. Pousmál se. „Já.. já tě taky miluju.“
Tyhle slova mě zahřáli u srdce. Objal mě ještě pevněji.
