Pod rouškou temnoty Kapitola druhá Protřela jsem si oči, nemohla jsem totiž uvěřit tomu, co vidím. V mém okně stál Sasuke, byl starší. Jeho postava byla mužnější, jeho rysy tváře zhrubli. Nemohla jsem ho zprvu poznat. „Sasuke, co tady děláš?“ „Přišel jsem si pro tebe.“ Přiblížil se ke mně a já ucouvla stranou. „Ale, ale snad se mě nebojíš.“ Na mé tváři se znovu objevili slzy. Se štěstím jsem se je snažila potlačit, dařilo se mi to dlouho. Teda do té chvíle, než se ke mně přiblížil na tolik, že se naše tváře téměř dotýkaly. A on mě jemně políbil a má hradba, kterou jsem si budovala snad roky, se zhroutila a moje slzy začaly stékat po mé tváři. Nedokázala jsem se jim ubránit. Celou tu dobu mě ignoroval, opustil mě a teď si jen tak přijde a začne si se mnou hrát. Jak jsem byla naivní. „Konečně jsem si tě začal všímat, dokonce jsem tě políbil. I tak přes to se tady rozbulíš!“ Tohle bolelo. Už nebyl takový jak před tím, v jeho očích jsem viděla jen čirou nenávist a zlo. Se strachem v očích jsem se na něj podívala a on se škodolibě usmál a promluvil: „Jsi jako všechny ostatní. Ty jedna děv*o.“ A v ten samý okamžik mi položil ruku na hlavu a zvolal: „Chidori.“ A dál si pamatuju jen jeho stín mizící v okně. Asi po týdnu jsem se probudila v nemocnici. U postele seděla má učitelka. Když jsem otevřela oči, spatřila jsem, jak jí slzy tečou po tváři. Když mě uviděla, zahnala je. „Sakuro. Jsem tak ráda, že jsi vzhůru. Nahnala jsi mi velký strach. Co se ti proboha stalo? Vypadalo to totiž, jako by do tebe uhodil blesk.“ „Co se stalo?“ byla má první otázka a byla taky sotva slyšet. „Asi před týdnem jsem dostala hlášení, že nějaký neznámý ninja vnikl do Listové. Hned jsem spustila poplach. Nakonec nás stopy neznámého dovedli k tobě domů. Našli jsme tě včas. Málem jsi mi zemřela. Někdo na tebe použil nějakou techniku. Sakuro, pověz, co se ti stalo?“ Na všechno jsem si vzpomněla, zarazilo mě, že jsem byla mimo tak dlouho. „Nevím, pamatuji se jen na to, že jsem si dala sprchu a šla jsem spát. Pak už nic.“ Nerada jsem ji lhala, ale nechtěla jsem, aby se Sasukemu ještě přitížilo, kdyby se vrátil. Otočila jsem hlavu na stranu. „Jsem unavená, chci ještě odpočívat.“ „Dobře, potřebuješ ještě klid. Nechám tě tu o samotě. Měla jsem o tebe velký strach.“ „Děkuju Tsunade, za všechno, co jste pro mě udělala.“ Otočila se na mě, a když mi pohlédla do očí, viděla, že jsem jí něco zatajila a že až budu připravená, řeknu jí to. Uzdravovala jsem se relativně rychle a tak mě pustili domů. Začala jsem hodně trénovat, abych nebyla taková, jak doteď. Uvědomila jsem si, že tím, že jsem naživu, uvádím spoustu lidí do nebezpečí a musela jsem něco udělat. Kdybych odešla, brali by to jako zradu a nikdy mi neodpustili. Zvolila jsem tedy jinou variantu. Přihlásila jsem se do ANBU. Po měsíci jsem se dozvěděla, že mě přijali. Určitě přemýšlíte nad otázkou, čím jsem si to zasloužila. Určitě si také vzpomenete, jak jsem bojovala se Sasorim. Jedním z nejnebezpečnějších zločinců, jednoho z Akatsuki. To byl důvod, který uvedli. Hned po doručení dopisu jsem se měla přestěhovat do centra ANBU. Bylo to pro mě jednoduché, protože při jedné nebezpečné misi mi zabili rodiče a moje sestra byla vážně nemocná, takže umřela před dvěma měsíci. Zbyla mi tu jenom Tsunade, která si mě vzala pod svá křídla. Šla jsem za ní se sklopenou tváří a smutným obličejem. Zaklepala jsem na dveře a vyčkala na vyzvání. Ve strachu jsem otevřela a podívala se na Hokage, jako vždy byla zavalena prací. „Lady Hokage, promiňte, že vyrušuji, ale musím s vámi nutně mluvit.“ „Co se děje Sakuro?“ „Přijali mě,“ odpověděla jsem. „A kam Sakuro?“ „Do ANBU, omlouvám se, že jsem vás obešla, ale cítím, že chci ještě víc trénovat, abych se vyrovnala Narutovi.“ „O tvé žádosti vím, prošla mi rukou, Sakuro. Tvé rozhodnutí akceptuju. Už jsi dosáhla hodnosti jonina a já už nemám, co bych tě učila. Jsi má nejlepší studentka, v některých věcech jsi i lepší než já. V ANBU nabudeš hodně zkušeností. Máš mé svolení odejít. Pamatuj, že když odejdeš, není cesty zpět.“ „Vím a tuto zodpovědnost beru na vědomí.“ Přišla ke mně a objala mě. „Sakuro, nevím, co se ti stalo při tom, jak ti někdo ublížil. Ale věřím v tebe, že ses rozhodla správně. Máš mé požehnání. Sbohem.“ „Sbohem Tsunade, má nejlepší učitelko.“ Dořekla jsem a zmizla i s potřebnými dokumenty domů. Sbalila jsem si věci a vydala se na cestu. Už další den ráno jsem vstávala někde jinde a tam strávím několik let dalšího tvrdého výcviku a pak… se uvidí… |
