Pod rouškou temnoty Kapitola osmá Podle její rady jsem se tentokrát neřídila, vzala jsem si nějaké zbraně a vydala se na mé nejoblíbenější cvičiště. Trénovala jsem hodně tvrdě, když jsem zaslechla za sebou nějaké kroky. Otočila jsem se a vytasila zbraň, proti muži v černém plášti. „Koho pak to tu máme?“ zeptal se neznámý. Nic jsem neodpověděla a vrátila se k mému tréninku. No jestli to bude nějaký nepřítel, bude boj. Mohla bych si alespoň na něm vyzkoušet některé zakázané jutsu. „Takže krásko, potřebuju rukojmí. A jelikož nemám náladu, hledat někoho a ty jsi tady nejblíže. Tak jsem si vybral tebe.“ „To je od tebe milí, ale nemám čas.“ řekla jsem (jakoby mimochodem seš otravnej a tvůj tón se mi nelíbí). On se na mě nevěřícně podíval a znovu promluvil. „Tak tohle si ke mně dovolovat nebudeš.“ Očividně byl nas*anej. „Mě tvoje názory nezajímají. Tak se vrať tam, odkud jsi přišel, hňupe.“ Tak to se mi povedlo, jestli předtím byl nas*anej, tak teď zuřil. „Jak chceš, mělo to být bez boje, ale když jinak nedáš.“ „Tak pan nenápadný, chce boj. Proč ne, stejnak mě tenhle trénink začal nudit.“ Jujky, to bylo dobrý. „Tak, aby si neřekla, ukážu se ti, abys věděla, s kým máš tu čest.“ „Čest mám svou vlastní a popravdě mě to ani nezajímá.“ Když jsem to dořekla, už se na mě řítil jeho klon. Lehce jsem ho zneškodnila. Byl naštvaný, že se mu postavila žena. Sundal si svou kápi a plášť odhodil na zem. Uviděla jsem osobu mě dávno známou, mého dříve nejlepšího přítele, teď osobního nepřítele a zrádce. „Jajky, Uchiha Sasuke, jaké překvapení. Tak to je osud, zrovna s tebou mám nevyřízený účty.“ Tak těmi slovy jsem ho zastavila. „Proč? Nikdy před tím jsem tě neviděl.“ „Já teda osobně ne, ale moje kamarádka, která je už pár let mrtvá, se ti nestihla pomstít za to tvé chidori.“ „Co…cože? Takže ta slabá a ubohá holka je konečně pod kytkami? Kdo byl ten šťastný, který ji pomohl?“ Teď jsem zuřila já, tohle si ke mně chlapeček dovolovat nebude. Zklidnila jsem svůj hněv a podívala se mu do očí a promluvila: „Tebe dožene svědomí, neměj obavy. Ale přestaňme zbytečně tlachat, nemám ráda plýtvání časem.“ V tu samou chvíli jsem se rozeběhla a začali jsme boj, při kterém jsme stihli ještě mluvit. „No tak prozraď mi to, jsem děsně zvědavý.“ Bum a kop. To by mu snad jako odpověď mohlo stačit. Byl strašně neodbytný, že si nedával vůbec pozor. Že bych splnila misi už teď?!? Ne, nechám si to potěšení až na zítra, protože chci vidět jeho pohled, když ho odvedu Tsunade a dokážu mu, jak je slabý. Po několika minutách přestal bojovat a zmizel. „Co je?“ zakřičela jsem. To nemyslí vážně, on zdrhnul. To se mu ale vůbec nepodobá. Chtěla jsem si vybít na někom zlost a on mi zdrhne. Když jsem si to uvědomila, měsíc stál vysoko na nebi. Vzala jsem si své zbraně a odešla domů. Dala jsem si teplou koupel a šla si lehnout. |
