Kapitola devátá
Po několika minutách přestal bojovat a zmizel. „Co je?“ zakřičela jsem. To nemyslí vážně, on zdrhnul. To se mu ale vůbec nepodobá. Chtěla jsem si vybít na někom zlost a on mi zdrhne. Když jsem si to uvědomila, měsíc stál vysoko na nebi. Vzala jsem si své zbraně a odešla domů. Dala jsem si teplou koupel a šla si lehnout.
Mezitím u Sasukeho
Sasuke se přestal ovládat a najednou cítil bolest, kterou cítil, když mu zemřeli rodiče. Pomocí jutsu se přemístil na své místo, kam rád chodil přemýšlet. Byl to kopec, z kterého šlo vidět na celé údolí. Chodil jsem nejčastěji, protože tady ho nikdo nedokázal najít a znal to tady od svého dětství. Kdyby se ho rozhodl někdo hledat, tak tady nemá šanci ho najít. Znal tu téměř každý kamínek.
Z očí mu uklouzla jedna slaná kapka. „To není možné. Ona nemůže být…nemůže být mrtvá.“ řekl a k té kapce se přidala další a další. „Ona nemůže být mrtvá, to není pravda.“ Kdyby ta holka neřekla o tom mém útoku, nevěřil bych jí.
Flashback
„Orochimaru, co chceš?“ řekl jsem znechuceně.
„Potřebuju, abys šel do Listové a ukradl nějaké dokumenty.“
„Dobře, kdy mám vyrazit?“
„Nejlépe po večeři.“ řekl Orochimaru nějak úlisně. Šel jsem si dát něco k jídlu a vypil jsem sklenici, která ležela nachystaná na stole. Sbalil jsem si pár věcí a vydal se směrem ke Konoze. Zase vracet na místo, které tak nenávidím. Po několika hodinách jsem se začal cítit nějak jinak, divně. Musel jsem zastavit a dokonce se posadit. V tom jídle nebo pití něco bylo. Ten úlisnej hajzl. Po několika minutách jsem byl mimo sebe. Viděl jsem, cítil jsem, ale nemohl jsem nic dělat. Nemohl jsem pohnout svým tělem. V ten okamžik se přede mnou objevil ten had.
„Uchiho, není ti něco? Je ti dobře, nevypadáš, že bys byl schopen dál jít. Mám tedy nápad. Změníme ti misi. Tvým úkolem bude se zbavit tvé bývalé týmové parťačky.“ Mé nitro křičelo, NE, ale tělo mě neposlouchalo. Ovládal mě. Poručil svým hadím jazykem a já jsem se zvedl a rozeběhl ke Konoze.
Intuitivně jsem šel do nějakého domu. Po chvíli jsem ho poznal, byl to Sakuřin dům. Přišla domů. Schoval jsem se na střeše a vyčkával. Přišla domů, najedla se a dala si sprchu, zřejmě měla těžký den. Ulehla do postele a usnula. Nevěděl jsem, jak se mám zastavit. Naschvál jsem dělal hluk. Zbudila se. Byla v tom měsíčním světle tak nádherná, vyspěla. Rozbušilo se mi srdce. Zprvu mě nepoznávala, ale když mě spatřila, nemohla tomu uvěřit.
„Sasuke, co tady děláš?“ řekla.
„Přišel jsem si pro tebe.“ Promluvil skrze mě ten had. Přiblížil jsem k ní a ona ucouvla stranou.
„Ale, ale snad se mě nebojíš.“ Na její tváři jsem spatřil slzy. Tohle ne, chtěl jsem tak strašně moc zakřičet, ať uteče, nebo ať přestane plakat. Ničila mě. Mou touhu však ovládnout nedokázal, přišel jsem k ní a já ji jemně políbil. Nedokázala se mi bránit. Stále mě milovala. Zase mě ovládl.
„Konečně jsem si tě začal všímat, dokonce jsem tě políbil. I tak přes to se tady rozbulíš!“ Muselo jí to tehdy hodně bolet, ale já se nemohl bránit. Proti tomuto jutsu jsem byl bezradný. V jejích očích bylo vidět lásku a pak najednou strach. Bála se mě. Znovu za mě mluvil někdo jiný. Nechtěl jsem, ale…
„Jsi jako všechny ostatní. Ty jedna děv*o.“ A v ten samý okamžik mě donutil položit ruku na její čelo a použil mě k útoku a já s nechutí zvolal: „Chidori.“
Mé kroky vedl on, nemohl jsem se proti tomu nijak bránit. Jak jsem si přál teď být místo ní. Spadla na zem a její oči se pomalu zavíraly. Chtěl jsem jí vzít do náruče a odnést do bezpečí. Myslel jsem, že umírá, proto jsem zanechal za sebou naschvál stopy. Pak se u mě objevil znovu Orochimaru a řekl: „Myslím, že tato lekce ti stačila, teď je čas se vrátit tam, kam patříš.“ Udeřil mě do hlavy a pak jsem už o sobě nevěděl.
Když jsem druhý den nabil zpět svou sílu a mohl ovládat své tělo, rozeběhl jsem se do Konohy. Než jsem tam dorazil, byla už hluboká noc. Šel jsem do jejího domu, nikde jsem jí tam nenašel. Napadlo mě, že bude jistě v nemocnici. Měl jsem pravdu, našel jsem jí za chvilku. Ležela na lůžku a okolo sebe měla spoustu přístrojů. Pípali pravidelně, tohle jsem nechtěl. Přál jsem si být místo ní na té posteli. Pohladil jsem jí po vlasech a políbil jí na čelo. Takové zhnusení ze sebe samého jsem ještě nikdy neměl.
Chodil jsem za ní každý den, dokud se úplně nezotavila. Naruto tady nebyl a ona nic neprozradila. Každou noc jsem seděl u její postele a sledoval její hrudník, jak se pomalu naplňuje vzduchem a znovu jak vydechuje. Pokaždé, když se její dech zadrhl, jsem chtěl zavolat lékaře. Věděl jsem, že to není možné, proto jsem jí jen stiskl ruku a ona začala zase pravidelně dýchat.
Po týdnu se vzbudila a pak jsem se vrátil k Orochimarovi. Nenáviděla mě, tak jsem neměl důvod zůstávat.
End Flashback
