Svět, kam patřím Kapitola pátá Trvalo dlouho, než jsem dokázal náš polibek rozdělit. Usmála se na mě a mé oči se znovu zamlžili, jako pokaždé, když jsem měl mít vizi… Lístek růžového květu dopadl na mé rameno a já jsem otevřel své uhlové oči. Seděl jsem pod stromem sakury a sledoval jsem její překrásné květy. Každý z nich byl dokonalý. Můj pohled sjel až na tíži v mém náručí, která mě hřála do rukou.
Můj úsměv se rozšířil a já se vší jemností, kterou jsem byl schopen, jsem přivinulto malé klubko vlasů k sobě blíž. Mělo krásné černé vlasy, malá zelená očka, která na mě mrkala zpoza dlouhých řas a přitom natahoval své maličké ručičky k mé tváři, jako by se mě chtěl dotknout. Sklonil jsem se k němu blíž a mé rty putovaly na jeho čelíčko, abych jej ujistil, že mu nic nehrozí. Chytil se mých černých vlasů a v tu chvíli jsem slyšel jemný dětský smích, který mě pohladil na duši. Nemohl jsem odolat a svýma očimajsem hleděl do těch jeho a v té chvíli mi připadalo, že všechno nebezpečí, které nám hrozí je pryč, že existuju jen já, on a má láska s růžovými vlasy.
Pokud bych uměl čas zastavit, tak bych ho zastavil právě teď. Pocit, který se mi rozléval v duši, byl cítit mírem a klidem, kterého jsem dlouho nebyl schopen najít. A pak stín, který mě propaloval pohledem, se přiblížil a jeho křehké ruce se mi obmotaly kolem mých ramenou a přitulily se. „Sakuro,“zašeptal jsem a vize zmizela dřív, než jsem jí stihl uchopit ve svých vzpomínkách. Potřásl jsem hlavou a ráj, který jsem viděl ve svých očích, se rozplynul a já zmaten pozoroval ženu, jenž mě očarovala. Ležel jsem na zádech v měkké posteli a noční obloha na mě zírala skrz okenní tabule. Pod hlavou jsem cítil náruč mé dívky. Její pohled se ztrácel v dáli. Vypadala, jakoby držela stráž nad mým těle. Pobavilo mě to a to upoutalo její pozornost. Sklonila pomalu svou tvář k mé a vtiskla mi ten nejsladší polibek. „Kéž jsou nám hvězdy nakloněny na naší cestě.“ šeptl jsem v naději, že budou vyslyšeny mé skromné prosby. „Kdo jsi?“ vzdechla domých úst. Narovnala se a zdálo se mi, jako by se snažila najít ty správná slova. „Zjevíš se tu u mých dveří, jako rytíř na bílém koni. Mám však obavy, že mě vrátíš do míst, ze kterých jsem se snažila utéct.“ „Však lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu!“ *„Mluvíš tu o osudu, který nás čeká, byť se chystám jen odhalit temnotu v tvých očích. Prozraď mi své jméno, tajemný osude.“ „Uchiha...než jsem však stačil doříct své jméno, do oken se opřel ostrý vítr a střepy se rozlétly po pokoji. Ještě vás budu chvíli napínat, který Uchiha se snaží o lásku naší růžovlásky…a navíc nám na scénu přichází první záporák nebo přítel?…napadla mě totiž nová zápletka…máte se na, co těšit. Pozn.:* citát pochází od Karla Jaromíra Erbena |