Sluníčko...

Svět, kam patřím

Protože jsem zanedbávala svůj jeden z nejmilejších koníčků a to je psaní povídek, jsem se rozhodla, že se budu snažit a tak přicházím s další úžasnou povídkou sejménem: SVĚT, KAM PATŘÍM.  Tahle povídka se od jiných hodně liší, bude vyprávět mnohá dobrodružství plná napětí, ale i lásky. Opět na pár SasuSaku…Možná bych vám mohla nastínit příběh, ale sama nevím, jak to dopadne…tak přeju hezké počteníčko a čekám spoustu komentíků, ať vím, že můžu pokračovat v tomto příběhu.

Mé krůčky tiché chůze zněli jako kapky vody stékající z okapu. Klap klap. Už jsem téměř nestačila s dechem a mé tělo bylo tak znavené. Zatočila jsem za roh další ulice. Myslela jsem, že už to vzdám, když v tom jsem narazila. Byl větší než já, asi o dvě hlavy a tak strašně hezky hřál. Chytila jsem se za kabát člověka, do kterého jsem narazila a přitiskla se k němu. Bylo mi jedno, jestli to je další z nich. Byla jsem vyděšená k smrti, ale přesto jsem se cítila v bezpečí. A ta nádherná vůně, která přicházela od té bytosti.

Nevzhlédla jsem nahoru. Můj stud mi to nedovoloval. Držela jsem se křečovitě, možná až příliš. Pak se mi ty nádherně teplé dlaně přitiskly na má holá ramena, až jsem se roztřásla zimou. I když právě končilo léto a dalšími dny přicházelo podzimní počasí, stále se dalo ještě nosit jen tričko. Svou tvář jsem tedy ještě více zabořila do té lahodné vůně a zavřela oči. Myslela jsem, že se zastavil čas a mí pronásledovatelé neexistují, že jsem jen on a já. Mou klidnou chvíli však přerušil výstřel a po mé tváři stékala hřejivá tekutina. Myslela jsem, že to jsou jen mé slzy, ale chuť té zvláštní vody, která se mi dostala k ústům, mi říkala, že můj ochránce je zraněn. Vykřikla jsem do ticha a …

„Sakuro, Sakuro!!“ křičela na mě matka. „Prosím tě, zlatíčko. Už se prober.“ Vyděšeně jsem si sedla a objala matku a slzy se mi spouštěly po tváři na její tričko.

„Už zase?“ vzdechla jsem jí do vlasů.

„Ano.“ řekla stroze.

„Křičela jsem?“

„Tentokrát ano. Bála jsem se, co se stalo a raději sem přiběhla, bohužel se mi tě nedařilo vzbudit. Nikdy před tím jsi nekřičela. O čem se ti zdálo?“

„Nevzpomínám si.“zalhala jsem a podívala se na hodiny. Bylo něco po půlnoci. „Omlouvám se.“  Nechtěla jsem jí zase děsit tím, že se mi ten sen vrátil. Jinak by nejela na tu služební cestu a její kariéra by byla zase v troskách, opět kvůli mně.

„Zlatíčko, neomlouvej se. Možná není dobrý nápad, abych tě tady nechávala na těch 14 dní samotnou. Vůbec se mi to nelíbí.“

„Neměj obavy, jsou prázdniny. Budu odpočívat, válet se u vody a nejpozději v 6 budu doma. Zřejmě jsem se ještě nedostala z toho stresu ke konci školy, ale neboj, pár dní vypnu a budu zase správně naladěná.“

„Dobře, právě odjíždím, abych byla ve 3 na letišti.“

„Šťastnou cestu mami a vrať se mi v pořádku, mám tě ráda.“

„Já tebe taky.“ Ještě naposledy mě políbila na čelo a odešla. Vzdychla jsem si a zachvíli slyšela bouchnout vchodové dveře.

Převalovala jsem se ještě pár minut, ale pak jsem to vzdala a šla si dát pořádnou sprchu.Ten sen mě celkem vyděsil. Naposled se mi o něm zdálo, když mi bylo 8. Téměř jsem se v té době bála usnout a matka mě dokonce poslala k psychologovi, který zjistil, že jsem z psychologického hlediska naprosto zdravá, jen přetažená a bylo by dobré změnit prostředí a tak jsme se odstěhovali z domu, ve které jsem ty dlouhé roky vyrůstala.

Ani jsem si nerozsvítila a vešla do koupelny, kam dopadal měsíční svit. Podívala jsem se na svou tvář do zrcadla. Vypadala jsem tak unaveně, tak smutně. Zavřela jsem oči a přála si, aby to skončilo. Aby ta noční můra zmizela navždy. Sotva uběhla chvíle, cítila jsem na svém krku jemný vánek, ze kterého mi naskočila husí kůže. A pak ta povědomá vůně, která se linula k mému nosu. Bylo to zvláštní.

Těším se na spoustu komentíku...