Svět, kam patřím Kapitola sedmá „Sasuke UCHIHO!!!“ „Jak ses vůbec opovážil kontaktovat se někým zvenčí. Doufala jsem, že ty patříš mezi ty loajální bojovníky na rozdíl od ostatních. Tvé přestupky budou předány před komisi a ta určí výši tvého trestu. Nesmíš zapomenout, jestli se k tobě naši nepřátelé dostanou, jsme ztracení. Jen si uvědom, že tvé schopnosti jsou jedinečné a jen tvůj klan je schopen vidět budoucnost. Čekám na tvé neodkladné vysvětlení.“ řvala na mě naše velitelka jako pominutá. „Mám pro to dost dobré důvody.“ „A ty jsou jaké? Protože mě rozhodně nenapadají dostatečné důvody, abych tě nepřerazila vejpůl!!“ „Nejprve se posadíme a já začnu pěkně od začátku.“ Všichni se tiše a s předstíraným klidem posadili do křesla ve společenské místnosti a jejich uši se napjaly k mému proslovu. Neměl jsem v plánu jim to zatím prozrazovat dříve, než to řeknu Sakuře, ale okolnosti mi nedávají na vybranou. Povzdechl jsem si a začal s příběhem klanu Haruno. „Jeto něco přes 10 let, co jsem byl na tajné misi ochránit posledního člena Haruno klanu. Bohužel mise byla neúspěšná, protože manželé a poslední členové klanu byli zavražděni. To byla oficiální verze. Nikde se však nepsala pravá verze.V tu osudnou noc jsem spěchal na místo jejich pobytu. Vědělo to jen pár lidí, že se tam ukrývali. Na velení se však donesla informace, že bylo jejich místo prozrazeno a je potřeba je přemístit jinam. Bohužel to byla past a naše týmy byly vehnány na jistou smrt."
"Ženu se jim podařilo zabít, přímou ranou dosrdce. Nikdo netušil, že se snažila zachránit svou malou dceru. Muž našel svou ženu mrtvou a svou dceru vyděšenou. Z posledních sil se rozloučil se svou ženou a podařilo se mu prchnout.“ „Aco s tím máš společného ty?“ „Nech mě laskavě pokračovat Naruto!“ „Nikdo nepředpokládal, že požár někdo přežil. V troskách se nám podařilo najít nejedno tělo a ty se nedali identifikovat. Považovali jsme případ za vyřešený. O pár let později na další misi jsem potkal muže, který odpovídal popisu posledního člena Haruno klanu. Mým překvapením, ale bylo, že sebou měl i malé děvčátko. Pomohl jsem jim, ale sám jsem byl raněn a pan Haruno umíral. Z posledních sil umístil dítě na bezpečné místo, ale ani já ani nikdo jiný nevěděl, kam. Až před pár týdny se mi podařilo jí vystopovat a …ale ještě jsem jí nic neřekl.“ „Její adoptivní matka neví nic. Jen jeden osudný den našla před svými dveřmi ležet 6ti leté děvčátko a tak se jí ujala.“ „A čím je jako ten klan tak výjimečný?“ zeptal se nechápavě blonďák. Za dveřmi jsem uslyšel tichý pláč a rychle jsem tedy otevřel dveře a v nich jsem viděl růžovlásku s obrovskými slzami na tváři. Dívala se do mých očí a nevěděla, co dělat. Neměla, kam utéct. Neměla, kam jít. Neměla nikoho, neměla už nic. V příštím díle se dozvíte, jakou mocí to oplývá klan Haruno… Má i Sakura tyto schopnosti?Těším se na další komentíky… |
