Kapitola desátá
Je tak roztomilá, když se zlobí. A ty její krásné růžové vlasy, asi dává svýmu kadeřníkovi pěkně zabrat, než jí je obarví. Že bych se mrkl na zbytek…A jeho myslí projelo, jak si mě představoval, nad tím jsem se musela pousmát a pak jsem pootevřela levé oko a rukou, kterou jsem se oháněla, jsem našla cíl. Třísk.
„Auvajs,“ zašeptal a já otevřela oči. A šok. Včera jsem neměla příležitost si ho při svitu svíčky prohlédnout, ale teď. Jeho krátké, roztřepené do všech stran, havraní vlasy, jeho světlá tvář, jeho černé oči. Ano, ty oči jsem už někde viděla. Zapátrala jsem ve své mysli. Itachi, ne, to není možné, že by byl jeho potomek? Napadlo mě. To určitě ne, protože Itachi byl drsnák, ale taky džentlmen.
„Co čumíš?“ řekl naštvaně. Zase další holka, která se do mě bouchla. Achjo, proč mám takovej obličej? Všichni na mě jenom čumí a každá holka se mnou chce chodit, mám toho po krk. Chudák, asi mu holky dávaj kapky.
„Protože mi stojíš ve výhledu,“ řekla jsem naštvaně. „Kolik je, že mě budíš?“
„Za chvíli bude svítat, chtěl jsem se ještě rozloučit, než odejdu. Brácha už pro mě jede.“
„Hmm, tak vypadni a nech mě spát!!“ Otočila jsem se na bok a snažila se usnout, i když jsem věděla, že pro teď už neusnu.
Zmateně se podíval. Je jiná než ostatní. Když na to pomyslel, zamrazilo mě to a z očí mi vytekla slza. Už je to tady zas, to si o mě myslí skoro každý. Mají ale pravdu, jsem jiná, jsem upír. Teda zvláštní typ upíra. Otočím se raději na břicho a ruce si přitisknu na uši, jako by to mělo zabrat, abych neslyšela jeho dotěrné myšlenky.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se.
„Ne, ale vypadni.“ zašeptala jsem do polštáře. Slyšela jsem, jak pokrčil rameny a pak jenom, jak se zavírají dveře od chaty.
Celý den jsem pak na něj musela myslet, na krásného černovláska a největší smůlu jsem měla, že stále pršelo.
V pátek pro mě vyzvedl projektant z přechodného bydliště. Když jsem pak vstoupila do svého nového domu, byl už konečně hotový a musím říct, že byl útulný a voněl po lučních květech a novým nábytkem. Projektant mě provedl po domě, vysvětlil mi všechny technické věci spojené s domem a nakonec rychle a s úsměvem na tváři odjel. „Konečně doma,“ řekla jsem a uvelebila se v pohodlném křesílku v mém pokoji a usnula jsem.
Celý víkend jsem vybalovala z krabic a zabydlovala se. A co mě čekalo v pondělí?!? Bohužel nová škola. Opět se budu muset vrátit do malých lavic, které budou mým každodenním útočištěm, protože jestli tady chci zůstat trochu delší dobu, bude lepší, když začnu postupně a zlehka a první krok, aby si na mě zvykli, je střední škola. Popravdě se tam netěším. Mám sice velmi pohlednou tvář, ale mé neobvyklé vlasy vyvolávají posměch. Raději se stanu šedou myškou, která nebude nějak vyčnívat z davu. Při té myšlence jsem zesmutněla, protože jsem věděla, že to nebude jednoduchý úkol.
V pondělí ráno jsem vstala neobvykle brzy, už v 5 hodin ráno jsem vycházela z vyhřáté postele. Převlékla jsem se, nazula jsem se do sportovních bot, vzala MP3 a rozběhla se směrem po cestě do neznáma. I když mám sílu, není na škodu, neustále pracovat na své kondičce. Za hodinku jsem byla samozřejmě zpátky, dala jsem si sprchu, malou snídani a už jsem vycházela do zamračeného rána směrem do té strašné školy.
Škola měla jenom asi 200 studentů a to ještě jenom jedna čtvrtina byla z místních. Strašná představa. Než jsem se nadála, stála jsem před školou, která mi spíš připomínala nějaký ústav pro chorobo myslné. Nejprve jsem navštívila ředitelnu a tam mi dali vše, co jsem potřebovala a směle mě vyprovodili do třídy.
Zaklepala jsem a počkala na vyzvání.
