Sluníčko...

„Naposled jsem tě viděla před spousty lety. Vůbec ses nezměnil. Kdo nebo co jsi?“ Nahnul se ke mně a mé šeptání opakoval. „Jsem stejný jako ty.“
Vytrhla jsem se mu z náručí a tvrdě upadla na zadek, když v tom se tam objevil Sasuke. „Hej Itachi, co je? Nech jí být na pokoji. Běž si ulovit něco jinýho, ta je moje.“ Doslovnost jeho slov mě vyděsila. Co mají ti dva společnýho, proběhlo mi myslí. „Ale no tak bratříčku,“ řekl Itachi, „jenom jsem se přišel zeptat, jak se jí daří. Zřejmě jsem ji vyděsil, když jsem si k ní přisedl, ale ona mi něco dluží.“
„Vůbec ji neznáš!!“ zakřičel na něj. „Nech ji na pokoji!!“
„Ne, ona jde s námi.“
„Cože? Otec tě zabije, jestli ji dovedeš k nám.“
„Nestarej se!!“
Zatímco se oni hádali, já jsem se nenápadně vytratila. Takže proto se mi zdáli Sasukeho oči tak povědomé, protože Itachi je jeho bratr. Ano, teď už vidím jejich podobu. Ale Sasukeho oči jsou veselejší než Itachiho. Než jsem se nadála, už jsem byla doma a zamykala jsem vstupní dveře. Zalezla jsem do suterénu a začala cvičit a přemýšlela jsem nad jeho slovy. „Jsem stejný jako ty.“ Jak to myslel? Je taky u…upír? To by možná vysvětlovalo, proč je stále tak mladý po těch letech.
Po několika hodinách tréninku jsem vyšla do přízemí a někdo zazvonil. S nechutí jsem šla otevřít a na schodech seděl Sasuke a u dveří stál Itachi. „Řekl jsem ti, že si musíme promluvit!!“ řekl hodně naštvaně. „Stále přede mnou utíkáš. Když s tím konečně přestaneš. Musíme si promluvit a můj milý mladší bratříček trval na tom, že u toho musí být. Abych ti prej náhodou něco neudělal.“ Řekl a prohrábl mu vlasy. Ten na něj hodil hnusnej obličej a upravil si vlasy na svoje místo. „Můžeme dál nebo chceš se s námi projít. Bylo by však lepší, abychom to probrali někde v soukromí.“
Ukázala jsem rukou směrem k domu a oni vešli. Usadila jsem je do obývacího pokoje a šla udělat čaj. Itachi mě však chytil za ruku a zastavil mě. „Nic nepotřebujem, nechci riskovat, že mi zase utečeš.“ Usadila jsem se s nimi a mlčela.
„Zkrásněla si, víš to?“ řekl Itachi.
„Itachi, proč to říkáš. Znáš jí snad? Nechápu, proč jsme tady. Ona přece nemá o nás ani páru. Tak se zvedneme a půjdeme!“
„Ano znám ji, Sasuke. Ona je stejná jako my, jenom si to nechce přiznat.“ Sasuke sebou trhnul a nasál vzduch do plic.
„Není cítit jako my.“
„To máš pravdu, ona je něčím zvláštní. Je to moje taková malá posedlost, zjistit, kdo doopravdy je.“
„Můžeš mi Itachi konečně říct, co se tady děje?“
„Ale no tak bráško, nebuď netrpělivý. Sakuro, byl bych rád, abys začala ty s vyprávěním, tak bych se o tobě něco dozvěděl.“
„Nevím, o čem tady vy dva mluvíte, skoro vůbec vás neznám!!“ řekla skoro křikem.
„No vidíš, brácho. Nic neví.“ Vzal ho za ruku a chtěl ho táhnout pryč, když v tom ho Itachi zastavil. „Sakuro, už toho bylo dost! Vím, že jsi upír, my jsme jimi také, chceš o sobě vědět víc.“ Sasuke a Sakura strnuli.
„Idiote!! Musíš to všem vyprávět?“
„Vůbec ses nezměnil. Kde mám začít svůj příběh, hrabě?“ Sasuke na ně vykulil oči.
„Sasuke, jestli u toho nechceš být, tak nemusíš. Sakuro, začni vyprávět o tom, kde si vyrůstala a pak, kam tě vítr zavál. Jen pro Sasukeho, musíš ho pochopit. On je poslední dobou nechápavý.“
„Hm, o tom se nerada bavím…"