Sluníčko...

Kapitola sedmáctá

„Sakuro, posaď se a já začnu.“ oznámil Sasukeho otec. Sakura se posadila, přikývla a chytila Sasukeho za ruku.
Neboj, jsem tu s tebou. Ach, kéž by to šlo jinak. Kdyby to šlo nějak jinak, byl bych hned pro. Nevím, co ti chtějí, Saky, ale jestli tě chtějí ode mě oddělit. Tak jim to nedovolím. Přemýšlel Sasuke. Sakura se pousmála na Sasukeho a tím ho uklidnila a jeho myšlenky byli o něco klidnější.
„Jak bych měl začít. Nejprve ti povím, odkud jsi. Pocházíš z klanu Haruno, z velice starého rodu. Jen jednou za čas se klanu narodí dítě, protože jejich krev se od té naší liší. Jsi pravý upír, který dokáže pít jen krev jiných upírů. Nic jiného tě nezasytí. Tvoje krev není zředěná s tou lidskou. Jsi jedna z mála. Byl jsem v šoku, když jsem zjistil, že můžeš jíst lidské jídlo, zřejmě ti to geny dovolují, ale my lidské jídlo nejíme. Způsobuje nám,“ zasmál se, „zažívací potíže.“
„Tvůj klan byl vážený mezi staršími, jelikož jeho kořeny sahají do doby před Kristem. Brali jsme je jako královskou rodinu. Pomáhali znovuzrozeným, čistokrevným i řadovým upírům. Jelikož jejich životy byly v neustálém nebezpečí, zřídili si proto i svou osobní gardu. Vycvičili je a naučili je základní magii. Všechno bylo v pořádku, dokud věštec neprorokoval tvé rodině zkázu.“
Začal citovat kouzelníka: „Pár dní uplyne od narození nové člena a vy budete zrazeni svými nejbližšími řadami. Klan bude vyvražděn. Existuje však naděje, v podobě dítěte, jenž jako jediné unikne. Krví své krve pak bude klan pomstěn.“
„Takhle to citoval mág, který poté zemřel. Tvoji rodiče byli zděšení a dávali si ještě jednou tak velký pozor. Nevěřili nikomu, posledních pár dní ani sami sobě. V ten den, kdy ses narodila, jsme tě měli odvést do bezpečí. Jenže tě někdo unesl a odložil před klášterem. V ten den, náš klan byl vyslán na misi najít tě. U královské rodiny zůstali jen nejvěrnější 3 strážci: Danzo, Madara a Orochimaru.
Všichni jsme však byli podvedeni, ti tři do toho byli totiž zapleteni. Zabili krále, královnu a celou jejich rodinu. A vina padla na náš klan, klan Uchiha. Rada starších tedy vyřkla ortel. Smrt všem z našeho klanu, protože byli přesvědčeni, že jsme to naplánovali všichni a musíme být pro výstrahu druhým potrestáni. Naštěstí jsem se to dozvěděl v čas a spolu s malým Itachim a svou láskou jsme unikli jisté smrti. Usadili se a zpřetrhali všechny přátelské vazby. A pak tě Itachi našel a pro nás svitla nová naděje.“ zakončil.
Sakura byla v šoku, rozplakala se. Chtěla se zvednout a utéct pryč, před světem a svou minulostí. Pomalu se zvedala, ale Itachi ji omráčil.
„Co to k sakru děláš?“ vztekal se Sasuke a chtěl toho pitomce udeřit.
„Musíme ji udržet tady. Je tu v bezpečí.“ zašeptal Itachi.
„Má pravdu Sasuke, nikde ji nemůžeme lépe ochránit.“
„Já vás chápu, ale takhle uteče, pokud jí nedáme svobodu. Bude, jak ve zlaté klícce.“ Sasuke vzal Sakuru do náručí a odvedl do svého pokoje.

Sakura to brala těžce. Do školy nesměla, ven nesměla, domů pro věci nesměla. Nemohla skoro nic. I když jí dělali všichni společnost, stále necítila svobodu a kvůli tomu také začala chřadnout. Bylo to už skoro půl roku a jí se poprvé za tu dobu naskytla šance na útěk.
„Aspoň na pár hodin. Jen se kouknu ven a pak se vrátím.“ zašeptala Sakura a tajně se plížila jejím nově objeveným vchodem. Její přátelé byli ve škole a Mikoto s Fugakem odpočívali. Ona, jako pokaždé se omluvila a „odešla do pokoje“.
„Moje jediná příležitost. Ani si toho nevšimnou.“ dořekla a už běžela pryč.
Když minula poslední zatáčku vedoucí k chatce, vykřikla: „Konečně trocha svobody!!!“

V příštím díle se dozvíte, kam Sakura odešla a kdo se objevil. Jaké nebezpečí se skrývá blízko? Madara nebo krvelačná žízeň?