Už se blížíme ke konci tohoto příběhu, zbývá posledních pár dílků. Příběh už jsem dokončila, takže ho sem dám.
Kapitola osmnáctá
Mezitím v sídle
Sasuke a jeho bratr se vrátili už domů ze školy. Zase se hádali a málem by se i pomlátili, kdyby je jejich otec v pravou chvíli nezastavil.
„No, no. Zase se chcete prát. Tak né v mém domě!! Dneska bys mohl vzít Sakuru na procházku po okolí Sasuke. Vezmeš sebou bratra, Hinatu a Naruta. Sakura snad nebude tak smutná, trhá mi srdce vidět ji takhle. Ona ví, že je to pro její bezpečí, ale přesto se trápí.“
„Jasně tati, ale prosím, ať tenhle pitomec,“ řekl a ukázal na Itachiho, „zůstane doma, nemám náladu na jeho rýpavé keci!!“
„Ne, bude, jak jsem řekl. Nedovolím už nikomu z jejího klanu zemřít.“
Sasuke pochopil, jeho otec se stále trápil, kvůli tomu, že nedokázal uchránit klan Haruno a musel se rozejít se všemi svými přáteli.
Sasuke zahodil špatné myšlenky a s úsměvem šel za Saky. Ten ho však ihned přešel, když vstoupil do jejího pokoje. Asi se někde potuluje po domě. Pomyslel si Sasuke a vydal se jí hledat. Nikde ji však nenašel. Hned to šel říct svému otci. Ten se vyděsil a přemýšlel, kam by mohla jít.
„Já jdu k jejímu domu. Ty,“ ukázal na Itachiho, „se porozhlédneš po okolí a ty,“ namířil prst na Sasukeho, „ se podíváš na místa, kde by mohla být. Z nás tří ji znáš nejlíp.“ Jen co to dořekl, se všichni rozeběhli. Sasuke nemusel hledat dlouho, Sakura byla v chatce.
Oblíbila si to místo. Zaznělo Sakuře v hlavě. Už mě našli. Pomyslela si smutně a zvedla se k odchodu, když v tom jí přepadla slabost. Před očima se ji dělalo černo, nohy se jí třásly a tělo ji zrazovalo. Sasuke vcházel dovnitř a sotva stihl chytit Saky do náručí.
„Saky, Saky. Co se děje? No tak prober se!“ Podíval se na její tělo, bylo tak vyhublé a hned ho to napadlo. Hlad.
„Saky, kdy jsi naposled jedla?“
„Dneska odpoledne.“ zamumlala se zavřenýma očima.
„Nemyslím jídlo, ale kdy ses pořádně naposled napila?“
„Už nev…ím.“
„Napij se ode mě.“
„N..n..ne!!“
„Je to tvoje jediná možnost.“ Položil ji na postel a sedl si na ní. Téměř přestala vnímat. Sasuke si nařízl zápěstí a přiložil je k jejím ústům.
„Pij!!“ rozkázal.
Dlouho trvalo, než jí donutil se napít. Bránila se, seč mohla. Nakonec se jí rozzářili oči a jako by to už nebyla ona. Vzala hrubě Sasukeho ruku a přisála se. Po několika minutách přestala a olíznutím zacelila jeho ránu na zápěstí. Pak ho otočila pod sebe a začala ho jemně kousat do krku. Sasuke zasténal.
Ona však využila jeho indispozice a zakousla se mu do krku. Hltala plnými doušky, jako by nedokázala přestat, jako by se už nikdy nemohla napít. Sasukeho to zprvu bolelo, ale pak cítil úplně něco jiného, jako by mu tím dávala nějaký krásný pocit. Cítil i jak z jeho těla odplouvá i jeho síla. Nechal by jí pít, i kdyby ho měla zabít.
Když už sotva udržel oči, pohladil ji po vlasech.
Sakuřin pohled
Upadala jsem na zem. Někdo mě zachytil, ach ano byl to Sasuke. Na něco se mě ptal. Sotva jsem však vnímala a jen mumlala odpovědi.
„Pij!“ ozvalo se mi u ucha. Bránila jsem se. Nechtěla jsem někomu zase ublížit, už ne, nikdy. Ten člověk mě však donutil a já se nemohla pak zastavit. Nejprve jsem sála z jeho zápěstí. Ta krev byla tak sladká, tak lahodná. Chtěla jsem víc, nemohla jsem se nabažit. Olízla jsem mu zápěstí, aby nekrvácelo a vrhla se na jeho hrdlo.
Někdo po chvíli pohladil po tváři, bylo to tak vřelé, ale ta ruka byla tak chladná. Po tom doteku, jako by se mi vrátila moje mysl. Otevřela jsem oči a uviděla Sasukeho. Ležel tak klidně, jeho tělo bylo chladné.
„Ne, Sasuke, ty ne!!“ křičela jsem, ale on se ani nehnul. Ztratil vědomí, ale zatím byl se mnou.
„Co mám dělat? Co mám dělat?“ Chtěla jsem utéct. Bála jsem se o jeho život. Zabila jsem jediného člověka, který mě měl rád. Honilo se mi hlavou a z očí se mi spustili slzy.
