Nikdy jsem nevěděla, kam patřím. Nikdy jsem nepocítila nic jiného než bolest a opovržení. Nikdy jsem nebyla milovaná. Nikdy jsem prostě nikam dobře nezapadala. A proč? Protože jsem jiná.
Je podzim. Právě jedu na své motorce do svého malého domku na kraji hlubokého lesa u RiverSide 58, nedaleko New Shaweru. Svůj oblíbený dopravní prostředek schovám do garáže, která je součástí mého přístřeší. Pak vytáhnu klíče, odemknu dveře a vstoupím dovnitř. Dnes byl těžký den. Zase se budu muset přestěhovat do jiného města. Je to náročné, když se musím každých 15 let stěhovat. Zrovna se mi začalo dařit v mém podniku, ale… lidé už mě začínají podezírat, že se mnou něco není v pořádku. Neustálé dotazy, kam chodím na plastiku, kde nakupuju kosmetiku, už mě začínají unavovat. Jako každé období, na svůj věk totiž nevypadám. Popravdě…
Narodila jsem se léta páně 1894 24. prosince. Na svoje rodiče si nevzpomínám, ale na své dětství ano. Moje biologická matka mě prý jako malou odložila před kostel svaté Barbary. Nechala mě v malém košíčku přikryté peřinkou s malým náhrdelníčkem na krku, a tak se mě jeptišky v dobré víře ujali. Vychovávala mě matka představná, protože měla obavy, že se ostatní sestry ke mně nebudou chovat dobře, protože moje vlasy měly barvu rozkvetlé třešně, což bylo velice neobvyklé. Byla pro mě jako moje pravá matka a pojmenovala mě podle stromu, který jsem jí připomínala, Sakura.
Bylo jí asi něco kolem 40 let, měla dlouhé hnědé vlasy (sem tam nějaká ta šedina, hihi), které schovávala pod svým oblečením. Na své tváří už měla vrásky, vždy mi říkala, že jsou to čáry ukazující, jak šťastný měla život. Rostla jsem jako z vody, dostávalo se mi také velmi dobrého vzdělání a vychování. Ostatní mě neměli moc v lásce, protože jsem prý příliš přirostla k srdci matky představené. Nenávist jim koukala z očí pokaždé, když jsem se před nimi objevila a dávali mi to také hodně najevo. Neustálé tresty od sester byli součástí mého každodenního života. Po pár letech jsem si na to zvykla. Budete se divit, ale i tak jsem byla šťastná.
Moje výchova směřovala k tomu, abych se stala další řádovou sestrou, nijak jsem proti tomu neprotestovala. Své vlasy jsem schovávala pod čepcem, protože jsem nesnesla ten posměch, který mě čekal v řeholní škole. Učila jsem se velice dobře a byla jsem jedna z nejlepších studentek a to byla také další věc, která mi způsobila potíže. Šprt. Neměla jsem žádné přátele, kromě mojí patronky. Ta byla na mě však nesmírně pyšná.
Když mi bylo tenkrát 14 let, kolem města, kterého byl kostel součástí, se začala šířit nemoc. V té době na ni neexistovaly žádné léky jako teď. Každá sestra dostala určitou část města a starala se o choré. Dokonce i matka představená a já jsme chodili dům od domu a pomáhali jsme nemocným. To se však matce představené stalo osudným. Onemocněla. Starala jsem se o ní, ale lékař, který jí ošetřoval, jí nedával téměř žádnou naději na uzdravení. Každý den a každou noc jsem o ni pečovala, ale bezvýsledně.
Ten den, kdy umřela, se mi zhroutil svět. Její pohřeb byl moc krásný a já se obávala o sebe, protože jsem nad sebou už neměla ochrannou ruku. A tak se i stalo. Sestry mi dávali na práci ty nejhorší věci, které mohli. Já jsem jim nijak neodporovala, protože pokaždé, když jsem se o to pokusila, jsem byla potrestána rákoskou. Snažila jsem se, abych byla dobrou sestrou, ale ostatní ve mně viděli jenom démona s růžovými vlasy.
