Sluníčko...

Když mi bylo asi 16 let, jedna sestra mě zbila tak, že ostatní měli obavy či přežiji. Odnesli mě proto do lesa a tam mě nechali na pospas divoké zvěři. Vzbudila jsem se druhý den, chvíli po setmění. Sotva jsem se mohla zvednout z té špinavé a studené země. Byla jsem vyčerpaná a s poslední vůlí jsem se snažila najít si úkryt. Porozhlédla jsem se a uviděla jsem v dálce vlka, který našel mou krvavou stopu. Zřejmě mě sledoval a nebezpečně se přibližoval.
Když už byl téměř na dosah a já očekávala poslední smrtelný výpad, se přede mnou objevil muž. Měl dlouhé havraní vlasy a vypadal jako nějaký lord, který se ztratil. Postavil se přede mě do obranné pozice. A v ten samý okamžik jsem upadla do bezvědomí.

„Itachi, co se stalo?“ zvolala žena s černými vlasy.
„Našel jsem ji v lese, matko. Je raněná.“ odpověděl muž.
„Znáš pravidla. Otec se bude zlobit.“
„To jsem ji měl nechat umřít? To jsem ji měl nechat sežrat tomu vlkovi, co se potlouká kolem, matko?“
„Vím, že máš lidi rád, ale sám dobře víš, že sem nepatří. Promluvím s otcem. Přesvědčím ho, abychom ji tady mohli nechat, dokud se neuzdraví. Zatím ji odnes k sobě, přijdu pak k tobě s nějakými léky. Jistě se po ní někdo bude shánět. Mimochodem Itachi, co se jí stalo?“ Muž mě odnesl do nějakého pokoje, pak odešel a já usnula.

„Synu, ty ses úplně zbláznil?!? Jak jsi mohl sem donést lidskou dívku. Což neznáš pravidla? Mám ti neustále připomínat, že nejsme žádný útulek?“ Pocítila jsem na sobě něčí pohled. „Kristě Pane, kdo jí něco takového provedl? Odpusť Itachi, hned jak se uzdraví, půjde. Zatím ji nech ve svém pokoji a postarej se s matkou o ni. Nesmí však tvůj pokoj opustit. Víš, že sem chodí návštěvy a ty nemají cizí lidi moc rádi.“
„Děkuji ti drahý, nemusíš mít obavy, postaráme se o ni.“
„Dobře my lady, a jak pak se má miminko?“ promluvil zase ten hrubý hlas.
„Miminko se má dobře, je zdravé. Lékař říkal, že…“ a hlas se vytrácel v dálce. Nějaké ruce mě chytili do náručí a odnesli do jiné místnosti. Celá voněla po květech heřmánku. Promrkala jsem oči a viděla tmavé oči a pak úsměv, který mě zahřál na duši.

"Tady se nám někdo konečně probral.“ zašeptal. Neodpověděla jsem a jen tupě zírala na tu krásu. Ten muž byl opravdu nádherný. Moc mužů jsem v klášteře neviděla a tak mi tváře zčervenali, když mě začal svlékat.
„N..ne.“ zarazil se a podíval se mi na tvář.
Pak se zasmál a řekl: „Dobře, otočím se a ty se svlékneš sama, poté si vlezeš do vany a má matka tě pak přijde umýt, ano?“ Jenom jsem přikývla a muž odešel. Když jsem si svlékla své oblečení a šáhla jsem do vody, byla tak nádherně horká. Vlezla jsem si dovnitř a v té samé chvíli dovnitř nakoukla žena s nádherně dlouhými černými vlasy. Asi jsou příbuzní, vlastně ten muž říkal, že přijde jeho matka. Když vešla, chtěla jsem se schovat až na dno vany. Byla tak krásná a tak mladá, podle mě by vypadala vedle toho muže spíš jako jeho starší sestra. Vepředu se jí také rýsovalo malé bříško, asi čeká miminko.